Andělskej krvavej den
Ten den byl plnej velkejch změn. A očekávání. Ve vzduchu byla touha něco změnit, konečně se rozhodnout. Ráno jsem se místo do práce vypravil darovat krev. Poprvý. Rozhoupával jsem se k tomu snad dva roky a vždycky to byla spíš lenost a strach z neznámýho (u běžnýho odběru krve běžně omdlívám, stejně jako u zabaře třeba), než nechuť předat svou krev tomu, kdo jí potřebuje. Víc než já. Všechno proběhlo jak mělo (na větu fakt milé paní doktorky: ... a vy jste si snad nechal žíly doma ... budu dlouho vzpomínat) a já měl ze sebe fakt dobrej pocit. Nepopsatelnej. K nezaplacení. To musíš zažít, opravdu vřele doporučuju. A když jsem pak pěšky stoupal Ječnou nebo Žitnou nahoru na Pavlák, cejtil jsem se tak, jak jsem se ještě nikdy v Žitný nebo Ječný necejtil. Večer se v Akropoli rozdávali žánroví andělé a mně se tam vůbec nechtělo. Měl jsem sice fotopas, ale takovej vyhlašovací večer je vlastně obrovská nuda. Většinou. A tady jsem to předpokládal zcela správně, během předávání cen se vl...