Kapitola 3 - V hospodě

Rychle jsem na sebe hodil bundu se šrajtoflí a zabouch dveře. Nemělo smysl s Radkou vyjdnávat. Cokoliv řešit. Jen bysme znovu opakovali tu známou rovnici. Bez řešení.

Šlo o nenaplněná očekávání.

Radka měla potřebu obětovat se. Čemukoliv. Čemu věřila. Aspoň trochu. V práci hasila průšvihy. Doma vedla domácnost. A bez peněz taky hasila. A je fér říct, že pořád. A úspěšně. Patřila mezi ty dobrovolné hasičky domácností. Bezejmené holky bez ambice zviditelnit se. Dokázat něco VELKÉHO. Protože tím nejdůležitějším je pro ně rodinný mikrosvět. 

Snila o tom, že se to jednou změní. A zachraňovaní průšviháři jí dají za pravdu. Změní se. Poděkují. Upřímně. A přestanou jí využívat.

To byl její pohled, subjektivní. Hodně. Lidi jí vlastně nevyužívali. Nechápali to tak. Ona se jim nabízela sama. Sama se o ně starala. Sama. Jejím snem tak byla jen utopie, což si ale naštěstí neuvědomovala. Myslím.

A tak jen bledla a ztrácele energii a iluze. Touhu něco změnit.

Já se nedíval dopředu a věci řešil dle okamžitýho rozhodnutí. Leckdy asi nepředvídatelně. Leckdy vůbec a nechal je vlastnímu osudu.

A tím jsem zraňoval.

-Kdyby ti na mně záleželo, tak bys s tím něco udělal. Víš, že mně to ničí.

Věděl jsem to. A chápal. Což bylo o stupeň víc, než u Radky. Mně taky ničilo to její dobrovolné obětování se světu. Kašlání na sebe. Neplnění si snů a přání. Ale to ona nechápala.

A když jsem o tom někdy začal, urazila se. Že jí kritizuju za její dobrotu. A nutím k sobectví. Kdyby byli všichni jako ona, svět by byl krásný. Prý. Ale sobectví já chápal jinak.

Bylo to dlouholetý vzájemný vysávání naší energie. Ale zároveň jsme bez toho neuměli být.

- Pořád se omezuju, peru, žehlím, uklízím, vařím …

To radši moc komentovat nechci

- … a co z toho mám? 
- No tak se uvolni. Něco si dopřej. Cokoliv. A nevěnuj se jen domácnosti. 
- A kdo by to dělal? To tu chceš schnít? A kde na to mám brát peníze, na to, něco si dopřávat?

Ale člověk má čas i peníze na to, co fakt chce. Co fakt opravdu chce. Tohle byly jen výmluvy a já to věděl.

- Tak ráda bych někam zašla, ale musela jsem uklízet.

Typický. Ale proč musela? Vyžadoval jsem to snad já? Právo volby je super věc. Ale je nutné uvědomit si, že ho máš. A že jsi svým vlastním pánem.

Jenže co na to říct a nezranit ještě víc.

Seděl jsem s Kelinem a celou partou u piva, ale duchem jsem byl ve svých sračkách. Pil jsem rychlejc a víc než jindy a měl jsem zádumčivou, což ostatní respektovali. Myslím. Aspoň nějakou dobu.

Jenže když sedíte s kámošema v hospodě a jste duchem někde jinde, je to podezřelý. A jak postupně roste hladina alkoholu v krvi, končí čas hájení. Neútočení. Lhostejnosti.

Bylo to logický a znal jsem to. Z obou stran. Ale dneska jsem na to nebyl připravenej. A Kelin byl nejrychlejší.

- Hele, Oto, jseš tu dneska s náma?

Byl jsem tam sám se sebou a svejma problémama. Který jsem ventilovat nechtěl.

-  Jo, v pohodě. Přemejšlím.

- Trochu dlouho, ne? A o čem? Pojďme přemejšlet dohromady.

Ale vylejvejte si, podnapilej mezi podnapilejma, srdce. O vlastní neschopnosti vyřešit jakkoliv vztah, kterej dlouhodobě nefunguje.

A tak jsem začal takticky o tom druhým. Menším. Zástupným problému.

-  Přestávaj nám stačit peníze. Však to sám znáš. Všechno se zdražuje.

Zbaběle jsem papouškoval Radčiny fráze. Teď mi byly dobrý. Konečně.

- Vy finančně vycházíte v pohodě?

- Podívej, Oto, musíš se spolehnout taky sám na sebe. Ty nemáš kromě příjmů z fabriky nic dalšího?

Kelin mě zase překvapil. Tím, jak lehce, přirozeně a v pohodě, jak nenásilně proklouzává životem.

- Ne. Ty máš nějakej vedlejšák?

- No – dalo by se tomu tak říkat. Víš co? Nech to na mně a něco ti přihraju. Brzy.

- Fakt?

- Jasně. Nemůžeš žít v bídě. A škoda, žes to neřek dřív. Peníze se válej všude kolem nás. Stačí je jen sebrat. Někdy se pro ně ani nemusíš sehnout.

Kalili jsme dlouho do noci a když nás pak ze Dřeváku vyhodili, cestou domů jsem na naší rozmluvu rychle zapomněl. Tak, jako obvykle.