Honza Průša

Probudila se pozvracená a ulepená (což pro ni nebylo nic nového) na koženkovém gauči, z něhož se už ale roky odlupovala barva, imitující kůži. Byl prosezený, opoužívaný a strupovitý. Stejně jak ona. Zmatená ještě víc, než předtím. Dlouhé hodiny ležela téměř bez hnutí. Poslouchala vlastní dech, slyšela krev, co jak kontaminovaná špinavá stoka protékala jejíma rozpíchanejma a ztvrdlejma žílama. Poslouchala a bála se jakkoliv projevit. Čekala, co se bude dít. On byl v kuchyni, oddělené od pokoje shrnovacími dveřmi. Z velkého otlučeného hrnku pil už čtvrtý černý čaj Asam. Nejdřív jej kupoval jen pro jeho jméno. Chutnat mu začal až mnohem později. Přemýšlel, co se to stalo. Proč ji dotáhl až k sobě domů. Nepoznával se. Nevěděl, co bude dál a tak čekal. Také. Poslouchal, zda neuslyší nějaké zvuky z druhé části bytu. Známku toho, že už je při smyslech. Přitom se snažil být tichý. Neprobudit ji. Nevěděl, co jí řekne. Nevěděl, jak se zachová ona. A tak chtěl tu neznámou a nepře

Ležela na chodníku v boční ulici, co spojovala jeho poštu se školkou. Před dveřma, zanedbanýma stejně, jako ona, jen o poznání staršími. Lidi chodili kolem, ale nevšímali si jí. Maximálně přešli na druhej chodník. Nikdo se nesklonil. Nikdo nezkoušel, jestli žije. Nikdo nikam nezavolal. A to ho zaujalo. Právě nezájem, lhostejnost okolí, z nich udělala spojence. Ale to zatím ani jeden nevěděl. Ten rok se všechno vleklo. I zima byla dlouhá. Příroda neměla chuť probudit se. Také její život se natahoval a vlekl. Doufala, že už to nebude trvat dlouho a přetrhne se. Praskne. Zastaví. Ale její zvířecí pud jí nutil znovu a znovu se ze všeho vylízat. Přežít. Navzdory tomu, že z lidskosti v ní zbyly jen silné sebedestruktivní sklony. A ještě něco. Pocit, který si nechala zarůst hluboko pod kůži, pocit, který jí občas rezonoval ve stále hůře pracujícím mozku. Někde za ním. Stud. Z toho, že ztratila důstojnost. Z toho, že ztratila sebe samu. I když jí v té hluboké apatii bylo všech

Asim byl mulat. Památka na noc, kdy čerstvě odpromavaný africký medik, kterého ostatně nikdy nepoznal, utěšoval utrápenou a plachou bílou holku. Pro ostatní to byl ale černoch. Někdo jinej. Odlišnej. „ Plave mýdlo po Vltavě, jakou barvu Asim má? “ pokřikovaly na něj děti z legrace už ve školce. Přijímal to s kamennou tváří. Nikdo ale netušil, co cítí. Že mu to není jedno. Že to bolí. Máma se nikdy nevdala, ale ani tak na něj čas neměla. Ani na sebe. Vlastně na nic. Flákala co mohla a když se to vezme do důsledku, ani všudypřítomný flašce a cigáru se nevěnovala s vášní. Byla otrokem vlastní neschopnosti a proplouvala životem ze strany na stranu, podle toho, odkud zrovna foukalo, nebo kde co víc hořelo. Umřela brzy, ale jemu to bylo jedno. Zbyla mu po ní garsonka v paneláku na sídlišti z konce sedmdesátých let a samota. Vědomí, že nikdy nikam nepatří a nikoho neměl. A i když to v něm bylo odjakživa, až s urnou a flaškou jablečňáku z čínský večerky v igelitce, si to uvědomi

Stála na refýži. Sjetá, ušmudlaná, po všech stránkách zanedbaná holka. Zmatená. Ve špinavým svetru a starejch, řídkejch elastickejch teplákách. Černejch. Pod tím nic. Jen vyhublý tělo, který si možná pamatovalo, kde nechala spodní prádlo. Ale tělo už dávno nekomunikovalo s myslí a mysl žila ve svém vlastním vězení, vystavěném z dlouhá léta (těch roků nebylo tolik, ale neskutečně se táhly) užívaných opiátů. Nejen. Až budu velká, budu princezna, povídala Verunka ve školce. A každý přikyvoval, protože tak, v růžových šatičkách s nařaseným límcem, tahle modrooká sladká holčička se světlými, zvlněnými vlásky, fakt vypadala. Každej kluk jí už tenkrát miloval a milovali ji i ve škole, kde se z princezny transformovala v učitelku. Aspoň ve svých holčičích touhách a plánech. Přijela tramvaj, desítka, ale to moc nevnímala. Snažila se přemejšlet, kam jde a proč je tady. Složitej vzorec na půl devátou ráno. Ale tramvaj v něm nijak nefigurovala, maximálně jako neznámá proměnná. Diskrim

Necháš si propíchnout ucho. Řízneš se. Šlápneš na sekeru. Menstruuješ. Po vzoru Vinnetoua se pokrevně sbratříš s nejlepším kamarádem a on ti za pár let stejně přebere holku. Porveš se s pitomcem z vedlejší třídy. A vždycky ztratíš krve aspoň pár kapek. Půl lžičky. Možná polívkový. Naběračky. V hibernaci strávíš celou zimu. Někde na zatuchlým, vlhkým místě. Ve sklepě. Nebo díře v zemi. Většina známejch to nedá a skape. Uschne. Nebo to nevydrží a vzbudí se moc brzy. Nedočkavost je prevít. A ty, i když si dáváš pozor, soustředíš se, abys všechno zvládla, máš stejně pech. Potřebuješ tu správnou šťávu, po nocích nalítáš kilometrů, kolik za den nenachodí ani moc lidí. Šest, osm i deset. Tucet. Lítáš klidně čtyři hodiny v kuse. Jenže máš smůlu. Jsi ženská. Chceš děti. A ta touha je větší než pud sebezáchovy. Je větší než cokoliv, co dokážeš ovládnout. Děti ale potřebujou krev. Co naděláš. Máš to dobře promyšlený. ´Seš malá, nenápadná. Než začneš tankovat, odplivneš trochu anestetika