Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2014

Kapitola 3 - V hospodě

Obrázek
Rychle jsem na sebe hodil bundu se šrajtoflí a zabouch dveře. Nemělo smysl s Radkou vyjdnávat. Cokoliv řešit. Jen bysme znovu opakovali tu známou rovnici. Bez řešení. Šlo o nenaplněná očekávání. Radka měla potřebu obětovat se. Čemukoliv. Čemu věřila. Aspoň trochu. V práci hasila průšvihy. Doma vedla domácnost. A bez peněz taky hasila. A je fér říct, že pořád. A úspěšně. Patřila mezi ty dobrovolné hasičky domácností. Bezejmené holky bez ambice zviditelnit se. Dokázat něco VELKÉHO. Protože tím nejdůležitějším je pro ně rodinný mikrosvět.  Snila o tom, že se to jednou změní. A zachraňovaní průšviháři jí dají za pravdu. Změní se. Poděkují. Upřímně. A přestanou jí využívat. To byl její pohled, subjektivní. Hodně. Lidi jí vlastně nevyužívali. Nechápali to tak. Ona se jim nabízela sama. Sama se o ně starala. Sama. Jejím snem tak byla jen utopie, což si ale naštěstí neuvědomovala. Myslím. A tak jen bledla a ztrácele energii a iluze. Touhu něco změnit. Já se nedíval

Kolouch a Vrána

Obrázek
Něco viselo ve vzduchu. Už tejdny něco videlo ve vzduchu a on to cítil. Standa byl majitelem malého nenápadného zlatnictví. Zdědil jej už dávno jako rodinné stříbro. Byl hodinář. Rád se hrabal ve starých, mechanických strojcích. Docela rád. Čistil je. Ošetřoval šrámy. Ve svým krámku si mohl dovolit dva zaměstnance, kteří se tu střídali u pultu. Řemeslu se věnoval sám. Jeho podnik nijak nevzkvétal, ale na výplaty si vždycky vydělali. A když jej vedl s rozmyslem, což se za ta léta naučil, zbývaly i peníze na vedlejší výdaje. I na ty nepředvídatelné. Ten elegantně oblečenej pán, co zrovna vybíral řetízek z bílého zlata nevypadal jako běžnej zákazník. A nebyl. Můžete mi zavolat pana vedoucího? Něco není v pořádku? To není vaše starost. Já bych jen rád mluvil s vaším vedoucím. Standa to vzadu slyšel. A byl zvědav, jak Hedvika zareaguje. Nechtěl být rušen. Před koncem měsíce dával dohromady papírování. Úředničina ho nebavila, ale jeden den v měsíci

Kapitola 2 - Doma

Obrázek
-Přidali ti? Vyštěkla na mě Radka místo pozdravu.  Náš blbě spravovanej a ještě blbějc privatizovanej podnik se utápěl v dluzích. Stav, do nějž naše domácnost neměla daleko. O přidávání platů nemohla bejt řeč a je fakt, že z toho mýho jsme vyšli tak tak. Poslední dobou ani to. -Co bude na večeři? Bylo to jedna jedna. Plichta. Já málo vydělával, ona blbě vařila. To měla po svý mámě. Když jsem u nich byl tenkrát poprvé na obědě a místo omáčky se na talíři objevilo mastný bláto v kterým se rozpouštěl kupovanej knedlík, myslel jsem, že jde o nějakou zvrácenou zkoušku odolnosti.  Celej náš vztah byla jen zvrácená zkouška odolnosti. Na obou stranách. Nasraně jsme stáli v chodbě a já věděl, že náš mikrosvět je harmonicky vyváženej. Ve všech směrech. Blbě ukrojenej chleba s náhražkou másla a vysočina. A plat nižší než nízkej. Bez možnosti změny. Obojího. Negativa se prý přitahují. Tak tohle u nás fakt sedělo. Viděli jsme na sobě jen negativa a přesto jsme zůstáv