Honza Průša

Lítal sem roky. Nejdřív rád, pak v depresi. Nakonec ztratil všechnu naději a bylo mu to jedno. Dostavila se apatie. Což nebylo k zahození. Jeho mámu si tenkrát vyhlíd. Chtěl jí pomoct. Tý zbouchnutý, zklamaný a po všech směrech nešťastný, stárnoucí holce. Ale kontakt s ní se mu nedařilo navazovat a nepomohly mu ani žádný triky. A že jich zkoušel. Byla tak moc svázaná se svým materialismem, že si i tu peněženku, co zapomněla v masně a on jí v zobáku dopravil do svýho hnízda, k ní na lodžii, vysvětlila po svém. Racionálně. Pro ní to byl jen dravej pták, co žije u ní na balkóně, žere holuby a ona po něm čas od času uklidí hovna. A když pak umírala, ve slabý chvilce si vzpomněla na Asima. Vzdala se dobrovolně svého průvodce po novém a neznámém světě, beztak nebude cizejší než ten, co opouštěla. “ Opatruj mi ho tam a a ž bude čas, ráda bych se s ním setkala “, pomyslela si. A taky na to, že by bylo fajn, když se o něj někdo postará, když ...

Napotřetí už to ustála, nebesko-pekelné divadlo skončilo. Bez opony. Bez potlesku. Došlo jí, že je v cizím domě a ten čert je asi zdejší nájemník. Černoch. - Ničeho se neboj, klid. Ten hlas a intonace jí byly povědomé. - Jak jsem se sem dostala? A kdo seš ty? - Našel jsem tě ležet na ulici. Za poštou. Bylo ti blbě. Ty už si nevzpomínáš? - A proč jsem TADY!? - Co jsem s tebou měl dělat? - Takhle lovíš holky na ulici? Co čekáš, že bude dál? Co čeká že bude dál? To by taky rád věděl. Potřeboval by plán. Sebeblbější. Hlavně nějakej. Asi to nebyl dobrej nápad. Znovu byl překvapenej, že ji k sobě fakt vzal. Něco se v něm muselo změnit. Zlomit. - Čeho ses lekla? Snažil se převést hovor jinam. - Podívej se na sebe. Probudit se a vidět cizího zjizvenýho černocha. To by tě taky vyděsilo. Na svý jizvy už skoro nemyslel. Ale teď ho to zas dostihlo. Sůl ve starejch ranách, co se pomalu otvíraly. Zvlášť ty uvnitř. Hluboko v něm. - ...

Nudila se, a tak se pomalu a hlavně tiše začala rozhlížet kolem sebe. Stála tu velká televize, kolem ní prosklené skříňky plné nejrůznějšího haraburdí. To bylo ale pečlivě vyskládané. Propletené v jeden harmonický celek. Z gauče na dálku identifikovala angličáky, hrnečky, fotky i vojáčky. Těch věcí tam bylo ale mnohem víc. Nechyběly mušle, uschlá hvězdice, busta Napoleona nebo staré plechovky od piva. Bylo tam naskládáno zřejmě všechno, co kdy mohlo obyvatele bytu zaujmout a dost těžko se dalo odhadnout, jak staří mohou být a kolik jich je. Bylo to ale pěkné, podomácku opečovávané vetešnictví. Na chvilku jí připomnělo její domov. Jak je to dlouho, co z něj zmizela? Pod okny stál starý pracovní stůl, zařízený stejně, jako ty skříňky. A co chybělo v nich, leželo právě tam. Za okny bez záclon i žaluzií, byl velký, prázdný balkón. Pozdějí jí řekne, že to není balkón, ale lodžie, ale tohle byl právě ten nepodstatný detail, který nikdy nerozlišovala. Byla ...

To místo v lese obklopovala zvláštní aura. Divná a nepříjemná. Odpuzovala všechno živé (tak nějak se to říká, ne?), takže tam nikdy nikdo nechodil. Ani zbloudilej houbař (ani houby tam nečervavěly), ani postřelenej srnec. Za války prý někde v okolí dělali pokusy na lidech. Zvěrstva s orgány, zkoušky odolnosti slabších i silnějších jedinců. Neodolal nikdo. Mengele hadr. Ten kraj tím byl poznamenanej. Nadobro. Bylo to v každém, kdo v této části Vysočiny žil. Nikdo ale nevěděl, nebo vědět nechtěl, kde přesně se laboratoř mladýho Ludroka nacházela. Nikdo to neřešil a každý rád využíval milosrdných děr v paměti. Po válce stejně Ludrok zmizel. Vypařil se. Asi ho dostali někde na útěku. Nikdo to ale nikdy nepotvrdil. Vlastně to ale nikdo ani nezjišťoval. Byla to malá, nenápadná roklina. Nepřístupná a ze stran zarostlá. Hustě. Jejím dnem protékal potok, který tu vyvěral a kousek vedle zas mizel v zemi. Potok protékal i chatrčí, co tu stála. Sloužil jako vodovod, vlastně jako celá koupeln...