Kapitola 5 - Šmírák

Nudila se, a tak se pomalu a hlavně tiše začala rozhlížet kolem sebe. Stála tu velká televize, kolem ní prosklené skříňky plné nejrůznějšího haraburdí. To bylo ale pečlivě vyskládané. Propletené v jeden harmonický celek. Z gauče na dálku identifikovala angličáky, hrnečky, fotky i vojáčky. Těch věcí tam bylo ale mnohem víc. Nechyběly mušle, uschlá hvězdice, busta Napoleona nebo staré plechovky od piva.

Bylo tam naskládáno zřejmě všechno, co kdy mohlo obyvatele bytu zaujmout a dost těžko se dalo odhadnout, jak staří mohou být a kolik jich je. Bylo to ale pěkné, podomácku opečovávané vetešnictví. Na chvilku jí připomnělo její domov. Jak je to dlouho, co z něj zmizela?

Pod okny stál starý pracovní stůl, zařízený stejně, jako ty skříňky. A co chybělo v nich, leželo právě tam. Za okny bez záclon i žaluzií, byl velký, prázdný balkón. Pozdějí jí řekne, že to není balkón, ale lodžie, ale tohle byl právě ten nepodstatný detail, který nikdy nerozlišovala.

Byla rozlámaná a špinavá. A pořád znuděná. Už to trvalo dlouho a i když byla nejistota dávno její nejbližší parťačkou, skoro se odhodlala něco udělat. Zmizet. Asi nejspíš.

Podvědomě ale čekala na jakýkoliv zásah zvenku. Možná shůry. Věděla, že něco přijít musí. Pomalu se posadila. Dívala se na ušmudlanou stěnu stojící naproti oknům. A pak to ucítila. Někdo jí sleduje. Jakýsi pohled jí ostře bodal do zad. Cizí pohled.

Tep se jí zrychlil. Napětí jí svazovalo, ale zvědavost vystřídala obavu. Byla zvyklá, že jí lidi pozorujou v různejch situacích, ale to o tom vždy věděla. Tahle hra ji zneklidnila, nechtěla být její nedobrovolnou součástí.

Když se pak, vyděšená a nejistá, otočila, aby se přiblížila konfrontaci, vykřikla. Poprvé v životě spatřila anděla, který si ji přísným, ale chápavým pohledem měřil.

Ztratila vědomí a když přišla k sobě, namísto anděla nad ní stál ďábel. A tak svou křičící a omdlévající etudu ještě jednou zopakovala.