Kapitola 6 - Konfrontace
Napotřetí už to ustála, nebesko-pekelné divadlo skončilo.
Bez opony. Bez potlesku. Došlo jí, že je v cizím domě a ten čert je asi
zdejší nájemník. Černoch.
- Ničeho se neboj,
klid.
Ten hlas a intonace jí byly povědomé.
- Jak jsem se sem dostala?
A kdo seš ty?
- Našel jsem tě ležet
na ulici. Za poštou. Bylo ti blbě. Ty už si nevzpomínáš?
- A proč jsem TADY!?
- Co jsem
s tebou měl dělat?
- Takhle lovíš holky
na ulici? Co čekáš, že bude dál?
Co čeká že bude dál? To by taky rád věděl. Potřeboval by
plán. Sebeblbější. Hlavně nějakej. Asi to nebyl dobrej nápad. Znovu byl
překvapenej, že ji k sobě fakt vzal. Něco se v něm muselo změnit.
Zlomit.
- Čeho ses lekla?
Snažil se převést hovor jinam.
- Podívej se na sebe.
Probudit se a vidět cizího zjizvenýho černocha. To by tě taky vyděsilo.
Na svý jizvy už skoro nemyslel. Ale teď ho to zas dostihlo. Sůl
ve starejch ranách, co se pomalu otvíraly. Zvlášť ty uvnitř. Hluboko
v něm.
- Myslím před tím.
Nevěděla jak reagovat. Astrálních zážitků si na drogách
užila dost. Ty dlouhý a dobrovolný výlety ale byly jiný. Neměly takovou sílu.
Chyběla jim opravdovost. Hloubka. Neměla z nich respekt. Byly to záplaty
na ledacos. Na bolavý srdce, mizernej život, dlouhej smutek. Náhražky. Šidítka.
Nalhávání si, že ty špatný věci nejsou.
Dneska to ale bylo jiný. Hmatatelný a hluboký setkání
s andělem jí otevřelo dveře. Nejen, že byly vždycky zavřený. Ani o nich
netušila. Nikdy.
- Tam na balkóně seděl
…
A ukázala směrem k oknu.
- Jo, poštolka. Tý se
nemusíš bát. Spíš se lekla tebe. Vidíš, hned odletěla.
Tomu dravýmu prákovi byl ale vděčný. Protože kontakty
s cizími lidmi, navíc opačnýho pohlaví, navazovat neuměl. Sám od sebe.
Komentáře
Okomentovat