Ludrok
To místo v lese obklopovala zvláštní aura. Divná a nepříjemná. Odpuzovala všechno živé (tak nějak se to říká, ne?), takže tam nikdy nikdo nechodil. Ani zbloudilej houbař (ani houby tam nečervavěly), ani postřelenej srnec.
Za války prý někde v okolí dělali pokusy na lidech. Zvěrstva s orgány, zkoušky odolnosti slabších i silnějších jedinců. Neodolal nikdo. Mengele hadr. Ten kraj tím byl poznamenanej. Nadobro. Bylo to v každém, kdo v této části Vysočiny žil. Nikdo ale nevěděl, nebo vědět nechtěl, kde přesně se laboratoř mladýho Ludroka nacházela. Nikdo to neřešil a každý rád využíval milosrdných děr v paměti.
Po válce stejně Ludrok zmizel. Vypařil se. Asi ho dostali někde na útěku. Nikdo to ale nikdy nepotvrdil. Vlastně to ale nikdo ani nezjišťoval.
Byla to malá, nenápadná roklina. Nepřístupná a ze stran zarostlá. Hustě. Jejím dnem protékal potok, který tu vyvěral a kousek vedle zas mizel v zemi. Potok protékal i chatrčí, co tu stála. Sloužil jako vodovod, vlastně jako celá koupelna.
Seděl na baru v místním nóbl podniku. Jinde by to ale byla zaplivaná putyka. Ten večer vlastně nepil. Oproti včerejší smršti. A pak se zvedl. Poručil si Plzeň a s půllitrem v ruce vyrazil do temný noci. Měsíc nesvítil, bylo zataženo. Přesto měl pocit, že jde za světlem. Světlem správného, životního rozhodnutí.
V lese bylo mokro. Pršelo už skoro čtrnáct dnů v kuse. Řeky zaplavily co mohly, ale tady ne. Protékal tu jen potok, co dvojnásobně zvětšil průtok. Podmáčená země plivala s úspěšností nájemného vraha na každého, kdo se po ní vydal.
Boty měl dávno promáčené. O ponožkách nemluvě. Bláto se mu zakouslo už i do vlasů. V ruce pořád půllitr s Plzní. Sám uprodstřed lesů. Hledal cestu k sobě, aspoň si to myslel. Náhodná konverzace, kterou sám inicioval mu otevřela oči i mysl. Ještě pořád se hledal, ale teď měl pocit, že je svému cíli blízko. Že to přijde už dnes. Byl si jistý úspěchem. Potřeboval jen pár hodin klidu. Na meditaci. Promyšlení své další cesty. Byl hrdý, jak snadno mu to jde. Prozření se blížilo a on byl spokojený. Věděl čím je a čím chce být. Už napořád.
Tenkrát je nikdo neposlouchal. Nikdo nevěděl, co si na baru s Kordulem řekli. A nikdo po tom ani nepátral. Vlastně nikoho ani nepřekvapilo, že ten starý samotář v noci zaplatil za oba a pak odešel do tmy.
To místo v lese bylo divný. Kdyby sem někdo zabloudil, překvapila by ho hromada půllitrů. Tady v rokli působily více než nepatřičně. Některý byly rozbitý. Přesto vypadaly, jako by nebyly prázdný.
Za války prý někde v okolí dělali pokusy na lidech. Zvěrstva s orgány, zkoušky odolnosti slabších i silnějších jedinců. Neodolal nikdo. Mengele hadr. Ten kraj tím byl poznamenanej. Nadobro. Bylo to v každém, kdo v této části Vysočiny žil. Nikdo ale nevěděl, nebo vědět nechtěl, kde přesně se laboratoř mladýho Ludroka nacházela. Nikdo to neřešil a každý rád využíval milosrdných děr v paměti.
Po válce stejně Ludrok zmizel. Vypařil se. Asi ho dostali někde na útěku. Nikdo to ale nikdy nepotvrdil. Vlastně to ale nikdo ani nezjišťoval.
Byla to malá, nenápadná roklina. Nepřístupná a ze stran zarostlá. Hustě. Jejím dnem protékal potok, který tu vyvěral a kousek vedle zas mizel v zemi. Potok protékal i chatrčí, co tu stála. Sloužil jako vodovod, vlastně jako celá koupelna.
Seděl na baru v místním nóbl podniku. Jinde by to ale byla zaplivaná putyka. Ten večer vlastně nepil. Oproti včerejší smršti. A pak se zvedl. Poručil si Plzeň a s půllitrem v ruce vyrazil do temný noci. Měsíc nesvítil, bylo zataženo. Přesto měl pocit, že jde za světlem. Světlem správného, životního rozhodnutí.
V lese bylo mokro. Pršelo už skoro čtrnáct dnů v kuse. Řeky zaplavily co mohly, ale tady ne. Protékal tu jen potok, co dvojnásobně zvětšil průtok. Podmáčená země plivala s úspěšností nájemného vraha na každého, kdo se po ní vydal.
Boty měl dávno promáčené. O ponožkách nemluvě. Bláto se mu zakouslo už i do vlasů. V ruce pořád půllitr s Plzní. Sám uprodstřed lesů. Hledal cestu k sobě, aspoň si to myslel. Náhodná konverzace, kterou sám inicioval mu otevřela oči i mysl. Ještě pořád se hledal, ale teď měl pocit, že je svému cíli blízko. Že to přijde už dnes. Byl si jistý úspěchem. Potřeboval jen pár hodin klidu. Na meditaci. Promyšlení své další cesty. Byl hrdý, jak snadno mu to jde. Prozření se blížilo a on byl spokojený. Věděl čím je a čím chce být. Už napořád.
Tenkrát je nikdo neposlouchal. Nikdo nevěděl, co si na baru s Kordulem řekli. A nikdo po tom ani nepátral. Vlastně nikoho ani nepřekvapilo, že ten starý samotář v noci zaplatil za oba a pak odešel do tmy.
To místo v lese bylo divný. Kdyby sem někdo zabloudil, překvapila by ho hromada půllitrů. Tady v rokli působily více než nepatřičně. Některý byly rozbitý. Přesto vypadaly, jako by nebyly prázdný.
Komentáře
Okomentovat