Honza Průša

Katka se v očích holek z účtárny stávala od té doby stále divnější. V práci už netrávila tolik času, často pospíchala domů. Pověra si snad našla chlapa , šeptaly si s úšklebkem na tváři za jejími zády. Napřímo se ale nikdy nezeptaly. A ona o své nové radosti sama taky nezačala. Práce se slepými pro ni byla fascinující. Naplňovala ji. Potkávala lidi nejrůznějších osudů i životních postojů a filozofií. Ty, co se se svým nechtěným omezením dokázali vypořádat s až těžko pochopitelnou lehkostí a elánem i ty druhé, co zatrpkli. Propadli depresi a nespravedlivým životním ranám a rozhodli se pomalu a ukřivděně, sami, umírat. Jejím úkolem, radostí a posláním bylo dělat těmto lidem společnost. Povídat si s nimi. Chodit na procházky. Zajímat se o ně. Dopřát jim alespoň iluzi, že jsou na světě potřeba, že o ně někdo stojí. Katka měla odjakživa veliké srdce. Byla komunikativní, s lidmi to uměla a dokázala i dlouho zaujatě poslouchat. Ideální kombinace...

Ničily jí. Přicházely jako nenáviděný bratr bolestivé a nepříjemné detoxikace. Jako její stín, jenž je o to ostřejší, čím víc světla svítí. Její vlastní pochyby. Moc chtěla věřit, že denodenně rozmlouvá s Andělem. Fakt moc. Stejně silně se ale bála, že jde jen o doprovodný jev související s užíváním omamných látek. Milosrdnou hru narušených neuronových spojení jejího rozbitého mozku. K tomu se přidala ztracená důstojnost a rostoucí vztek. Na něj, ale hlavně na ní samotnou. Vzpomínky z té zamlžené doby se vracely jak nenápadné lindušky s jarem. Občas se ukázal jasnější obrys. A zaléval její nejistotu a přihnojoval trápení. Oběma se tak dařilo den ode dne lépe. Ten byt nechtěla opustit. Nemohla. Děsila se, že by mohla potkat někoho, kdo by jí poznal. Bála se poskládat střepy rozbitých vzpomínek. Byla si jistá, tušila, že by pravdu nemusela unést. Asim toho moc nenamluvil. Ani neudělal. Ale staral se o ní moc hezky. Každý večer jí balil cigarety...

- Kdo jseš? - Ty to přece víš, neboj se to vyslovit. - Anděl Pauza - Kolik lidí tě poznalo? - Každý, kdo mne chce poznat. Každý kdo se mnou chce komunikovat. Je to jen na něm. Pro někoho jsem to, co vidí. Pro jiné to, co cítí. - A ten černej kluk? - Asim? Ten svou mysl neotevírá našemu světu. Je pevně spojenej se Zemí. Ani neumí snít. - Ale lítáš sem pravidelně. - Rád bych se s ním spojil. Čekal že nějak zareaguje, ale mlčela. A tak to zkusil jinak. - Pomůžeš mi? Ale Veronika vnímala jen sama sebe. - Jak často se uvidíme? - Tak často, jak budeš chtít. Vždycky jsem někde nablízku. - Já brzy umřu? - Vím, že bys často chtěla, ale jestli se nepletu, sama zatím nic neplánuješ. Všechno jí to šrotovalo v hlavě. Pořád byla hlavně překvapená. Nedůvěřivá. Ale ... Těžko se ten pocit popisoval. Začala přemýšlet … - A na tohle prostě nemysli. Nepotřebuješ. Tělo se ti čistí. A vyčistí. Rychle. Musíš být sama sebou, abychom spolu mo...

Už přes rok pracovala v účtárně. Byla o generaci starší než ostatní holky v té globalizované firmě. Snažila se s nimi vycházet, ale měla jiné zájmy i pohled na svět. Když popisovaly divoké večírky, chlubily se, u koho v noci skončily, ona mlčela. Nechápala, že v pětatřiceti nemají chuť zakotvit, starat se o muže, o děti. Jejich světy neměly průnik. Nikdo jí neřekl jinak než Pověra. Katka totiž ve firmě nahradila oblíbenou, stejně neukotvenou Věru. Přišla po – Věře. Té byla osudová šéfova manželka, nebo spíš poměr, na který nebylo tak těžké přijít. A Pověra byla pečlivě vybraná tak, aby žádný poměr s ní nehrozil, aby manželka byla spokojená. Katka mívala hezkej život. Rodinu, zázemí. Ale když jí manžel nečekaně umřel a jediný syn se natrvalo usadil v Americe (je pravda, že si jí tam chtěl odvézt ale co by si ona, co anglicky neuměla ani yes počala), osaměla. Kamarádkám se nikdy nevěnovala, její rodina jí vždy zcela naplňovala. Život p...