Kapitola 13 - Rozmluva #1

- Kdo jseš?

- Ty to přece víš, neboj se to vyslovit.

- Anděl

Pauza

- Kolik lidí tě poznalo?

- Každý, kdo mne chce poznat. Každý kdo se mnou chce komunikovat. Je to jen na něm. Pro někoho jsem to, co vidí. Pro jiné to, co cítí.

- A ten černej kluk?

- Asim? Ten svou mysl neotevírá našemu světu. Je pevně spojenej se Zemí. Ani neumí snít.

- Ale lítáš sem pravidelně.

- Rád bych se s ním spojil.

Čekal že nějak zareaguje, ale mlčela. A tak to zkusil jinak.

- Pomůžeš mi?

Ale Veronika vnímala jen sama sebe.

- Jak často se uvidíme?

- Tak často, jak budeš chtít. Vždycky jsem někde nablízku.

- Já brzy umřu?

- Vím, že bys často chtěla, ale jestli se nepletu, sama zatím nic neplánuješ.

Všechno jí to šrotovalo v hlavě. Pořád byla hlavně překvapená. Nedůvěřivá. Ale ... Těžko se ten pocit popisoval. Začala přemýšlet …

- A na tohle prostě nemysli. Nepotřebuješ. Tělo se ti čistí. A vyčistí. Rychle. Musíš být sama sebou, abychom spolu mohli rozmlouvat. Omámená to nedokážeš.

Byla to dlouhá konverzace, ale pamatovala si ji živě. Jasně a zřetelně. A byla vyčerpávající, protože těsně po ní nebo během ní usnula. Jenže po probuzení v ní cosi začalo hlodat. Fakt s ním mluvila? Nebo to byl živej sen? Takovej, jaký mívala ještě jako malá holčička.

Jak mohl vědět že se chtěla ptát na drogy? To nechápala. Napevno ale věděla, že tu chce zůstat. Aspoň nějakou dobu. Rozumně dlouhou.

A zatímco byl Asim v práci a roznášel obálky plné neosobních faktur a úředních zpráv, přemýšlela, jak mu své setrvání v jeho garsonce vysvětlí. Věrohodně.

--------------------

Michal doposlouchal "The Soft Parade". Svou oblíbenou desku od The Doors. Kritici i posluchači ji většinově nebrali. Přišla jim překombinovaná, možná až umělá. Ale právě ty další nástroje, co kapela obvykle nepoužívala ho bavily. Příjemně nahrávku obarvovaly, ať už šlo o banjo v "Runnin´ Blue" nebo dechy v "Touch Me". Teď jsem se tu našel, pomyslel si.