Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červenec, 2013

Kapitola 11 - Pád do tmy

Obrázek
Takhle to dopadnout nemělo. Ta mantra se mu vracela do jeho, kdysi příjemně bezstarostný hlavy, často. Denodenně. Když sedával U sadu, sám, zalezlej v koutě co nejdál od výčepu - události posledních měsíců z něj udělaly vlastně dobrovolnýho asociála - a pil hnusnej tuzemák, i když by si tak rád dal svýho oblíbenýho, prokouřenýho desetiletýho Ardbega, rašelinovýho parťáka do nepohody, vylejzalo to s jistotou vždycky. Pít na zapomění je blbost. Každým dnem se jen ujišťoval, že to nefunguje. Maximálně ho to krátkodobě otupovalo. Rašplovalo ostrý hrany. Na podobně hrubej povrch. Žádná jemná práce. O místo přišel hned, jak ho pustili. Kriminálník (i když neodsouzenej) dýlera dělat nemůže. Kazil byste image naší progresivní společnosti. Nic takového si dovolit nemůžeme, i když proti vám osobně samozřejmě nic nemáme. Kecy. Skok z obchoďáka s pěkným nadprůměrným platem na nezaměstnatelnýho na podpoře byl rychlej. Tak rychlej, že si ani nestih uvědomit, jak moc nepříjemný to bylo

Kapitola 10 - Kráva v autě

Obrázek
- Já se ti teda omlouvám. Mrzí mě to, vyložil jsem si to jinak. Ticho - Fakt jsem to prostě jen blbě pochopil. Zase nic. - Stejně by se zachoval každej. Podobně. Leckdo další. Náznaky tam přece byly. Ale Nika jen uraženě seděla a mlčela. Kráva. Dotklo se jí to, jak si mohl ten blb myslet … ? - Víš co, já si vystoupím. - Tady? To je nesmysl. Tady nic není. - Úchylů jako seš ty mi tu zastaví plno. - A s těma bys šla, co? - Do toho tobě nic není. A vlastně to není špatnej nápad. Když mi pak v noci volala její máma, zalhal jsem, že jsme se dnes neviděli. I policajtům, co přišli pozdějc. Ale oni maj svý metody. Zákeřný. A zaručený. Ten příslušník se tvářil, že mi uvěří, když kápnu božskou. Jen chtěl vědět pravdu. A protože na výběr moc nemáte, ta žvejkačka v autě byla docela pádnej důkaz a podlitina po facce tomu nepřidala, vyklopil jsem všechno. Křišťálově čistou pravdu. Tak jak to bylo. Přesně. Ale zdání klame a já byl v odhadu lidí vždycky š

Kapitola 9 - Schody v hlavě

Obrázek
V hlavě si vystavil schody. Nebo se s nima narodil. To už si nepamatoval. Ale celý dny i noci, pořád, ať už dělal cokoliv, po nich stoupal či klesal. Zakopával o ně, nacházel na nich vjecy. Různý. Plival na ně. Když pil, většinou se proměnily v točitý schodiště. Plechový, když byl na plech. Oranžový. Jako v Koněprusích. Nebyl si jistej, jestli to tak nemá každej. Ale spíš si myslel, že ne. Asi před půl rokem, možná jindy – čas mu plynul trochu jinak než ostatním – na nich našel ležící holku. Překročil jí a šel dál. Jenže pak si to rozmyslel a chtěl si jí prohlídnout pořádně. Zjistit o ní víc. Něčím ho zaujala, přitahovala. Ale když se vracel a zkoušel různý úrovně toho nekonečnýho multiprostorovýho schodiště, byla pryč. Vypařila se. Možná právě proto si jí teď přitáh domů. Určitě. I když takhle se mu to propojí až zpětně. Jindy. Měla v hlavě zmatek. I když jí bylo vždycky všechno jasný. Většinou. Věci přijímala tak, jak jsou a vlastně se jen málokdy něčemu divila. Pozt

Kapitola 8 - Prohlížení

Obrázek
Stáli proti sobě a navzájem se prohlíželi. Hlídal se, aby na ní nepatřičně necivěl. Na to špinavý a starý, průhledný oblečení, který ho přitahovalo. Nebo spíš to, co z něj, díky vysokému stupni obnošení, vylézalo na povrch. Víc než by teď potřeboval. Sebekontrole tak musel věnovat skoro všechnu energii. „Vlastně nevypadá tak špatně“, pomyslela si. Ale oči jí stejně sjely na ošklivě zjizvenou ruku. Dřív by se snažila uhnout pohledem. Být taktnější. Ale její současnej život jí naučil bejt přímou. A bezohlednou. Což ale nevnímala. - Kdes k tomu přišel? Ukázala na levačku a vůbec neregistrovala, že jeho zrak směřuje k jejímu rozkroku, z nějž skrz řídkou stěnu obnošených elasťáků prosvítalo víc, než by si leckdo na jejím místě přál. - Upad jsem ve výtahu. Tvářila se nechápavě, tak pokračoval - To bylo dřív. Výtahy bez dveří. Vnitřních. Uklouz jsem a sežral mi ruku. Skoro. Vypliv jí až po čtyřech patrech. - Kolik ti bylo? - Sedum. První třídu jsem pak opako