Kapitola 11 - Pád do tmy
Takhle to dopadnout nemělo. Ta mantra se mu vracela do jeho, kdysi příjemně bezstarostný hlavy, často. Denodenně. Když sedával U sadu, sám, zalezlej v koutě co nejdál od výčepu - události posledních měsíců z něj udělaly vlastně dobrovolnýho asociála - a pil hnusnej tuzemák, i když by si tak rád dal svýho oblíbenýho, prokouřenýho desetiletýho Ardbega, rašelinovýho parťáka do nepohody, vylejzalo to s jistotou vždycky. Pít na zapomění je blbost. Každým dnem se jen ujišťoval, že to nefunguje. Maximálně ho to krátkodobě otupovalo. Rašplovalo ostrý hrany. Na podobně hrubej povrch. Žádná jemná práce. O místo přišel hned, jak ho pustili. Kriminálník (i když neodsouzenej) dýlera dělat nemůže. Kazil byste image naší progresivní společnosti. Nic takového si dovolit nemůžeme, i když proti vám osobně samozřejmě nic nemáme. Kecy. Skok z obchoďáka s pěkným nadprůměrným platem na nezaměstnatelnýho na podpoře byl rychlej. Tak rychlej, že si ani nestih uvědomit, jak moc nepříjemný to bylo