Kapitola 9 - Schody v hlavě

V hlavě si vystavil schody. Nebo se s nima narodil. To už si nepamatoval. Ale celý dny i noci, pořád, ať už dělal cokoliv, po nich stoupal či klesal. Zakopával o ně, nacházel na nich vjecy. Různý. Plival na ně. Když pil, většinou se proměnily v točitý schodiště. Plechový, když byl na plech. Oranžový. Jako v Koněprusích.

Nebyl si jistej, jestli to tak nemá každej. Ale spíš si myslel, že ne.

Asi před půl rokem, možná jindy – čas mu plynul trochu jinak než ostatním – na nich našel ležící holku. Překročil jí a šel dál. Jenže pak si to rozmyslel a chtěl si jí prohlídnout pořádně. Zjistit o ní víc. Něčím ho zaujala, přitahovala. Ale když se vracel a zkoušel různý úrovně toho nekonečnýho multiprostorovýho schodiště, byla pryč. Vypařila se.

Možná právě proto si jí teď přitáh domů. Určitě. I když takhle se mu to propojí až zpětně. Jindy.

Měla v hlavě zmatek. I když jí bylo vždycky všechno jasný. Většinou. Věci přijímala tak, jak jsou a vlastně se jen málokdy něčemu divila. Poztrácela ale vlastní vzpomínky, který se občas, v pozměněných obrysech, vracely. Byla si jistá, že to je daň za ty ztracený měsíce. Možná dar.

A zatímco vzpomínky se milosrdně schovávaly, šrámy na těle ne. Ty měla uvnitř i venku. Její schránka byla rozklížená a bez podpůrnejch prostředků nefungovala. Nebo možná jo, ale strašně to pak bolelo. A bolest fakt nesnášela.

Souboj mohl začít. Byla tu bolest, kterou dopředu hnal strach z ní. Autosugesce. Ta fungovala znamenitě. A pak zvědavost a touha znovu poznat a hlouběji objevit to, co zažila s ním. Andělem – poštolkou. Ta touha byla veliká. Obrovská. Nekonečná. A svou silou upozadila bolest. Nebo spíš strach z ní.

A tak tu seděla, kouřila cigarety, který jí předtím Asim ubalil a čekala.

Byt se naplňoval namodralým dýmem, který se v důsledku difůze pohyboval a jakoby sám si vybíral svou cestu. To ona taky kdysi uměla.

Anděl – poštolka mezitím seděl na střeše vedlejšího domu a přemýšlel, jak dál. Nebo jen vyhlížel svou další kořist. Kdo ví.