Kapitola 2 - Doma

-Přidali ti?

Vyštěkla na mě Radka místo pozdravu. 

Náš blbě spravovanej a ještě blbějc privatizovanej podnik se utápěl v dluzích. Stav, do nějž naše domácnost neměla daleko. O přidávání platů nemohla bejt řeč a je fakt, že z toho mýho jsme vyšli tak tak. Poslední dobou ani to.

-Co bude na večeři?

Bylo to jedna jedna. Plichta. Já málo vydělával, ona blbě vařila. To měla po svý mámě.

Když jsem u nich byl tenkrát poprvé na obědě a místo omáčky se na talíři objevilo mastný bláto v kterým se rozpouštěl kupovanej knedlík, myslel jsem, že jde o nějakou zvrácenou zkoušku odolnosti. 

Celej náš vztah byla jen zvrácená zkouška odolnosti. Na obou stranách.

Nasraně jsme stáli v chodbě a já věděl, že náš mikrosvět je harmonicky vyváženej. Ve všech směrech. Blbě ukrojenej chleba s náhražkou másla a vysočina. A plat nižší než nízkej. Bez možnosti změny. Obojího.

Negativa se prý přitahují. Tak tohle u nás fakt sedělo. Viděli jsme na sobě jen negativa a přesto jsme zůstávali spolu. Neuměli jsme se od sebe odpoutat.

-Takhle to dál nejde. Dřivs dostával aspoň prémie. Ale teď? Všechno se zdražuje a ty nejseš schopnej si vydělat víc.

-Koupilas pivo? 

Snažil jsem se od ledničky ignorovat problém, kterej tu ale byl. A pod koberec se nedal zamést, což nebylo tím, že jsme ten prošoupanej Jekor dávno vyhodili. Ten problém se nedal zametat donekonečna. 

Věděl jsem, že pivo nemáme. Radka ho nikdy nekupovala. Ani před lety, kdy jsem se k ní nastěhoval. Šlo jen o záminku, proč jít do hospody, kterou jsme s Kelinem domluvili v práci. Jako každej čtvrtek.

Ve čtvrtek se chlastá nejlíp. Pátky už ve fabrice nějak přežiješ. Vždycky. A pak máš dva dny klid. Ničit si kocovinou den pracovního klidu je pitomost. Nikdy jsem nechápal ty kvanta lidí, co kalily od pátku do soboty

A tak jsem rychle vypad a Radka si pustila televizi. Jako obvykle.