Kolouch a Vrána

Něco viselo ve vzduchu. Už tejdny něco videlo ve vzduchu a on to cítil.

Standa byl majitelem malého nenápadného zlatnictví. Zdědil jej už dávno jako rodinné stříbro. Byl hodinář. Rád se hrabal ve starých, mechanických strojcích. Docela rád. Čistil je. Ošetřoval šrámy.

Ve svým krámku si mohl dovolit dva zaměstnance, kteří se tu střídali u pultu. Řemeslu se věnoval sám.

Jeho podnik nijak nevzkvétal, ale na výplaty si vždycky vydělali. A když jej vedl s rozmyslem, což se za ta léta naučil, zbývaly i peníze na vedlejší výdaje. I na ty nepředvídatelné.

Ten elegantně oblečenej pán, co zrovna vybíral řetízek z bílého zlata nevypadal jako běžnej zákazník. A nebyl.

• Můžete mi zavolat pana vedoucího?
• Něco není v pořádku?
• To není vaše starost. Já bych jen rád mluvil s vaším vedoucím.

Standa to vzadu slyšel. A byl zvědav, jak Hedvika zareaguje. Nechtěl být rušen. Před koncem měsíce dával dohromady papírování. Úředničina ho nebavila, ale jeden den v měsíci se to vydržet dalo. I dva, když toho bylo víc. Jako teď.

Jako dítě si svůj život představoval jinak. Četl cestopisy Hanzelky a Zikmunda. Miloval je. A taky se toužil vypravit za lovci lebek nebo přes Kordillery. Ale rodinná tradice mu k noze přivázala ten dlouho budovaný a udržovaný obchůdek v centru.

Dětský sny nechal dávno snama. Pochopil, že na světě jsou jiný, důležitější věci. 

Neodbytný nezákazník, schopný kecal ale Hedviku přemluvil a teď tu stáli proti sobě.

• Jak vám to tu prosperuje, pane Vráno?

Začal trochu neobratně.

• Tak vycházíme, ale doba je těžká. To víte.

Zkusil nejrozumnějším způsobem odpálkovat dýlera čehokoliv. Takoví podobní strejdové čas od času přišli. Nabízeli bezpečnostní služby, moderní  nábytek, finanční produkty. Cokoliv, co se nabídnout dalo. Pokud ale jasně ukázal, že nemá peněz na rozdávání, velmi rychle pochopili a s nabídkou svého exkluzivního a výhodného zboží či služby se slevou sestavenou jen pro něj a jen pro ten dnešní den, přestali.

• Myslel jsem si to. Nikdo to nemá jednoduché. Vy jste i majitel tohoto krámku, nepletu se? Že?
• Jo, jsem i majitel. O co konkrétně vám jde?

Snad to nebude jehovista. Ty přece musí, podle svých propozicí, chodit v páru. Na jehovisty měl svý metody. S těmi si uměl poradit. Vždycky, když začal vykládat, že fandí Satanovi, kterej všechny ty nebeský boje vyhraje, vypadal tak přesvědčivě, že se rychle rozloučili. Na přesvědčování nevěřících na svou víru byli vycvičení. Člověk, kterej věřil stejný pohádce, ale fandil druhý straně byl těžkým oříškem. Podobně jako ve fotbalu. Člověka, co o něm nic neví, spíš přesvědčíte, že Bohemka je nejlepší. Mnohem spíš, než zarytýho sparťana.

• Ještě bych se zeptal jinak. Jste spokojený se svým dosavadním životem? Naplňuje vás? Máte ho ve svých rukou, nebo jen reagujete na události, které vám staví do cesty?

Tak to bude nějaká jiná sekta, pomyslel si.

Jindy by se docela rád pohádal, vyslechl si další teorii o konci světa nebo Ježíši spasiteli. Ale hromada lejster a účtů se zmenšovala jen pomalu a on to chtěl dnes dokončit.

• Opravdu nemám čas na filozofování o smyslu života. Máte poslední příležitost na jasné zformulování důvodu vaší návštěvy. Mám práci. Hodně práce a málo času.

Slizkej elegán jak z reklamy na něj pár vteřin koukal. Takovou reakci od stárnoucího zlatníka nečekal. Nechtěl promarnit svou výhodnou pozici. Jen on měl informace a jen on věděl, jak a kam si potřebuje Vránu dostat, aby zakrákal a pustil sýr.

• Omlouvám se. Neuvědomil jsem si, že jste tak zaneprázdněn. To mne za vámi ta vaše prodavačka neměla vůbec pouštět.

Snažil se přenést negativní emoce na někoho jiného.

• Mám pro vás zajímavou nabídku. Velmi. Tu ale nelze probrat v pár minutách. Rád vás pozvu na oběd nebo večeři a všechno vysvětlím.

A po krátké pauze dodal.

• Středa příští týden v poledne v Café Imperial.

Ať se mu to líbilo nebo ne, tak Standu zaujal. Kolem tý luxusní restaurace chodil často, ale dovnitř se nahlídnout neodvážil. A tak nabídku, i když nerad, přijal.

Do Imperialu šel s jasným cílem. Dobře se najíst. Vedle toho si ale předsevzal, co všechno nesmí. Pít alkohol, cokoliv podepsat, zaplatit za oběd. A pak už tu byla jen zvědavost, o co asi půjde. Nebyla ale přehnaně velká. Nechá ho v klidu mluvit. Nikam nebude pospíchat.

René Kolouch, tak se ten podivnej elegán jmenoval, měl taky své cíle. Hlavně nevyplašit. Nikam ho netlačit. Nezávisle, ale řízeně konverzovat a nechat jej, aby to vyslovil jako první. To byl ideální scénář. Další možný sázel na lidskou zvědavost. Vrána se určitě, dřív nebo později sám zeptá, o co jde.

Jenže Vrána nebyl zbrklej. Uměl pracovat s časem, navíc mu o nic nešlo. Vychutnával karamelizovaný šalotkový dortík s kozím sýrem i telecí líčka s bramborovou kaší a po devadesáti minutách, když dopíjel sypaný čaj Assam Bari a z arašídové parfait s brusinkami marinovanými v červeném víně už mu nic nezbývalo, převaloval tu medově temnou tekutinu na jazyku. Přemýšlel, zda jej tento podivín bude i nadále zvát do předních pražských restaurací a obcházet jej se svou nevyslovenou nabídkou, nebo ne. Počítal, že dopije a půjde. Nakonec, proti všem původním předpokladům a promyšlené strategii, začal sám Kolouch.

• Rád bych se vrátil ještě k tomu, co jsme začali ve vašem zlatnictví. Ten obchod už řídíte dlouho, že?
• Je to tak. Patřil už mému dědovi a shodou šťatstnejch náhod nám zůstal i za totality. Jsem už třetí generace, co ho má ve svých rukou.

To Koloucha nepovzbudilo.

• A vy jste chtěl být vždycky zlatníkem?
• Moc jsem o tom nepřemýšlel. Ta rodinná firmička na mne logicky přešla. Na výběr jsem neměl. Bral jsem to jako fakt.
• Neříkejte, že jste se ani jako kluk nechtěl živit něčím adrenalínovějším?
• Vlastně chtěl. Jednou jsem k vánocům dostal cestopis od Hanzelky a Zikmunda. Jejich výpravy mě fascinovaly. Taky jsem chtěl projet svět a psát o tom knihy, ale brzy jsem pochopil, že to za bolševika nejde.

Konečně informace, která se Kolouchovi hodila. Dlouho si povídali o cestovatelích, přeskakovali z Náprstka na Musila a zpátky na Hanzelku i Zikmunda.

Ve Vránovi se všechny vzpomínky otevřely. Jeho dětský sny. Nenaplněný. Začalo mu to být líto. Uvědomoval si, že vlastně pořád dělal jen to, co se od něj očekávalo. Zodpovědně, s úctou k rodinné tradici. Bez ohledu na sebe.

Zlatnictví ho plně pohltilo, ani rodinu nezaložil, protože dával přednost krámku. Nechal se pohltit něčím, co si vybralo jeho. Celý dosavadní život promarnil kvůli sice hezkýmu, ale bezvýznamnýmu obchodu, co kdysi založil jeho děda. Obchodu, kterej nakonec nechá umřít spolu se svou smrtí. Naplňoval sny svého předka, ale kdo bude naplňovat ty jeho? Nikdo. Nikdy.

• A co vám brání cestovat teď?

Položil Kolouch otázku, na níž dobře znal odpověď. Vrána byl načnutej. Zahořklost z toho, že vlastně nic nedokázal vyplula na povrch a on byl sdílnější, než by chtěl. A tak jmenoval překážky, které takový malý živnostník má. Drahé pojištění, náklady na všechno, dravou nefér konkurenci. Na nějakou expedici neměl prostředky a stejně si nemohl dovolit to tu na dýl než dva týdny opustit. Chvíli se bavili nad všemi útrapami, co jej potkaly a chápavý a empatický Kolouch zasmečoval.

• Tak to tu zavřete. Zavřete zlatnictví, prodejte krámek a cestujte po světě. Já ho od vás rád koupím.

Vrána byl zaskočen. Takovou nabídku nečekal. Vlastně nevěděl co má čekat. Několikrát se u něj potenciální kupci jeho nemovitosti objevili, ale on je vždycky odpálkoval. Nad nabídkami ani nepřemýšlel.

• A proč vás tak zajímá zrovna to moje zlatnictví?

Kolouch se rozhodl vyložit na stůl všechny karty. Dnes mu to vyjde. Patience dokončí. Úspěšně. Byla to příjemná a hezká, čistá hra.

• Potřebujeme na tom místě vybudovat pobočku naší banky. Všechny ostatní nebytové prostory v té lokalitě mají své majitele, stavit se tu nedá. A naše banka tu chybí. Mám pro vás férovou nabídku. Opravdu výhodnou. Samozřejmě i dostatek času na rozmyšlenou.

Standa už do práce nešel. Z Imperialu se vydal domů a ve sklepě našel bednu s cestopisy z dětství. Knihy voněly starým zatuchlým papírem i jeho mládím. Celé odpoledne listoval, vzpomínal na oblíbené pasáže, vzpomínal na své plány, představy a touhy.

Ten čas mu už nikdo nevrátí. Ten čas se už opakovat nebude. Doba se změnila a romantika, která na něj ještě teď z pečlivě opečovávaných knih sálala, se vytratila. Dneska cestuje každej. Všude. Je to všechno pryč. A tak zase své mládí vložil do staré banánovky. Už asi naposled.

To zlatnictví na svém místě zůstalo. Pořád fungovalo na hranici přežití. Těsně za ní. Ale Vrána se změnil. Uzavřel se ještě víc do sebe a žil v dlouhé a pusté melancholii. Sám. Zklamaný, že ani teď neměl na to, rozhodnout se tak, jak by doopravdy chtěl.

Vlastně se s tím nikdy nesmířil.

Něco viselo ve vzduchu. Už dlouho. Od nepaměti. Vracelo se to cyklicky a Standa to věděl. Netěšilo ho to, ale musel s tím žít. Nic jiného mu nezbývalo.