Kapitola 2 - Asim

Asim byl mulat. Památka na noc, kdy čerstvě odpromavaný africký medik, kterého ostatně nikdy nepoznal, utěšoval utrápenou a plachou bílou holku. Pro ostatní to byl ale černoch. Někdo jinej. Odlišnej.

„Plave mýdlo po Vltavě, jakou barvu Asim má?“ pokřikovaly na něj děti z legrace už ve školce. Přijímal to s kamennou tváří. Nikdo ale netušil, co cítí. Že mu to není jedno. Že to bolí.

Máma se nikdy nevdala, ale ani tak na něj čas neměla. Ani na sebe. Vlastně na nic. Flákala co mohla a když se to vezme do důsledku, ani všudypřítomný flašce a cigáru se nevěnovala s vášní. Byla otrokem vlastní neschopnosti a proplouvala životem ze strany na stranu, podle toho, odkud zrovna foukalo, nebo kde co víc hořelo.

Umřela brzy, ale jemu to bylo jedno. Zbyla mu po ní garsonka v paneláku na sídlišti z konce sedmdesátých let a samota. Vědomí, že nikdy nikam nepatří a nikoho neměl. A i když to v něm bylo odjakživa, až s urnou a flaškou jablečňáku z čínský večerky v igelitce, si to uvědomil naplno.

Nebyl hloupej, ale chyběla mu motivace k překonání všech překážek, co mu osud stavěl do cesty. Jedinej člověk, kterej to s ním aspoň občas myslel dobře, byl on sám. A tak se podle toho zařídil. Jak to šlo, vykašlal se na školu. Prostě tam jednoho dne nepřišel. Nevrátil se ani pro pytlík s přezuvkama. Skončil s ní. Nadobro.

Nic neuměl, ale práci si našel. Na poště. Nelíbil se jim. Byl divnej, uzavřenej, moc toho nenamluvil. Černej. Ale vybírat si tenkrát nemoh nikdo. Listonoši nebyli v kurzu. Nikdo neměl chuť nosit složenky, soudní obsílky a reklamní letáky po sídlišti. A nic jinýho už se poštou neposílalo.