Kapitola 2 - Asim
Asim byl mulat. Památka na noc, kdy čerstvě odpromavaný
africký medik, kterého ostatně nikdy nepoznal, utěšoval utrápenou a plachou
bílou holku. Pro ostatní to byl ale černoch. Někdo jinej.
Odlišnej.
Máma se nikdy nevdala, ale ani tak na něj čas neměla. Ani na sebe. Vlastně na nic. Flákala co mohla a když se to vezme do důsledku, ani všudypřítomný flašce a cigáru se nevěnovala s vášní. Byla otrokem vlastní neschopnosti a proplouvala životem ze strany na stranu, podle toho, odkud zrovna foukalo, nebo kde co víc hořelo.
Umřela
brzy, ale jemu to bylo jedno. Zbyla mu po ní garsonka v paneláku na
sídlišti z konce sedmdesátých let a samota. Vědomí, že nikdy nikam nepatří
a nikoho neměl. A i když to v něm bylo odjakživa, až s urnou a
flaškou jablečňáku z čínský večerky v igelitce, si to uvědomil
naplno.
Nebyl
hloupej, ale chyběla mu motivace k překonání všech překážek, co mu osud
stavěl do cesty. Jedinej člověk, kterej to s ním aspoň občas myslel dobře,
byl on sám. A tak se podle toho zařídil. Jak to šlo, vykašlal se na školu.
Prostě tam jednoho dne nepřišel. Nevrátil se ani pro pytlík s přezuvkama.
Skončil s ní. Nadobro.
Nic
neuměl, ale práci si našel. Na poště. Nelíbil se jim. Byl divnej, uzavřenej,
moc toho nenamluvil. Černej. Ale vybírat si tenkrát nemoh nikdo. Listonoši
nebyli v kurzu. Nikdo neměl chuť nosit složenky, soudní obsílky a reklamní
letáky po sídlišti. A nic jinýho už se poštou neposílalo.
No a dál? Nestálo by to za rozvinutí?
OdpovědětVymazatUvidíme. Možný je všechno. Třeba se Asim brzy potká se Zmatenou. Myslim. A nebo ne, půjde roznášet poštu a nevšimne si jí. A nebo nebude nic. Nikoho nikdy nezajímal, nikdo se o něj nestaral a tak po něm zbylo jen tohle malý, stručný a neuzavřený svědectví.
Vymazat