Kapitola 1 - Zmatená

Stála na refýži. Sjetá, ušmudlaná, po všech stránkách zanedbaná holka. Zmatená. Ve špinavým svetru a starejch, řídkejch elastickejch teplákách. Černejch. Pod tím nic. Jen vyhublý tělo, který si možná pamatovalo, kde nechala spodní prádlo. Ale tělo už dávno nekomunikovalo s myslí a mysl žila ve svém vlastním vězení, vystavěném z dlouhá léta (těch roků nebylo tolik, ale neskutečně se táhly) užívaných opiátů. Nejen.

Až budu velká, budu princezna, povídala Verunka ve školce. A každý přikyvoval, protože tak, v růžových šatičkách s nařaseným límcem, tahle modrooká sladká holčička se světlými, zvlněnými vlásky, fakt vypadala. Každej kluk jí už tenkrát miloval a milovali ji i ve škole, kde se z princezny transformovala v učitelku. Aspoň ve svých holčičích touhách a plánech.

Přijela tramvaj, desítka, ale to moc nevnímala. Snažila se přemejšlet, kam jde a proč je tady. Složitej vzorec na půl devátou ráno. Ale tramvaj v něm nijak nefigurovala, maximálně jako neznámá proměnná. Diskriminant, blesklo jí hlavou, ale netušila, co to slovo znamená a odkud přilezlo.

Různá divná slova kolem ní lítala často. Nejdřív jí to znervózňovalo. Stresovalo. Ale pak to nechala bejt. Přijdou a odejdou, věděla. Nic s tím nenadělá.

Sebrala poslední síly toho vyhublýho a nemocnýho těla, co prosvítalo na dubnovým slunci skrz tenkou vrstvu obnošený látky tepláků a velká oka jednoduše pleteného svetru. Vydala se pryč. Jinam.

Babičku měla moc ráda. Vždycky seděla ve svým ušáku, co snad pamatoval i její prarodiče a pletla. Na stolku košík s vlnou, náhradní jehlice. Měla od ní svetříky, sukně, rukavice, ponožky. Upletla cokoliv.

Ráda si z košíku vyndavala jednotlivá klubka a představovala si, co z nich bude. Pak vyzvídala. Líbily se jí ta slova jako pavoučkový, uzlíkový nebo růžičkový vzor. Bavilo jí nastavit ruce a držet novou, čerstvou vlnu, když babička motala klubka. Věděla, že to bude dělat taky tak, až bude stará. A těšila se na to víc, než na povolání učitelky, víc než na cokoliv jiného.