Kapitola 4 - Zeď odcizení

Když se u kolíbky rozdávala naděje, musel se ten den, co jsem se narodil, rozlejt celej hrnec s ní jenom na mě. S nadějí nebo lhostejností. Jinak si to vysvětlit neumím. Náš vztah, naše soužití ikam nevedlo. Definitivně. A jen bezbřehej optimista nebo totální ignorant v něm mohl pokračovat.

Když jsem o tom přemejšlel, měl jsem v sobě kus z obojího. Určitě.

Mít děti, mohlo být všechno jinak. Možná. Děti ti otevřou nový světy a ty rozklížený spojej. Jenže nám se v tomhle směru nedařilo. Což nepřidá. Nikomu.

Zkoušeli jsme to řešit. Absolvovali jsme různě potupný a nepříjemný vyšetření. Nechal jsem se pozorovat stárnoucí sestřičkou, jak doktor, s kterým si beztak při nočních směnách užívala leštil moje kulky ultrazvukovou sondou. Onanoval jsem v neosobním ušmudlaném kumbálu nad upatlanejma stokrát použitejma erárníma časopisama, s kelímkem pak šel vítězoslavně přes celou chodbu za tou samou sestrou a nezmoh se žádné odpovědi na otázku: „Tak co, jak to šlo?“.

Radka těch vyšetření podstoupila víc. Mnohem. O míře jejich nepříjemnosti jsme se spolu nebavili. Protože o ničem takovým mluvit nechceš. A my nemluvili ani o snadnějších věcech.

Uzavřít se do sebe ti dává jistej stupeň klidu. Postavíš zeď a když je fakt dobrá, nikdo se přes ní nedostane. Trapný pak je, když vrátka necháváš permanentně otevřený, ale zamkneš, jakmile se blížíš domů. 

Měli jsme to tak. Dlouho a oba dva. Když pak, čas od času, jeden pustil toho druhýho dál, neuměli jsme se v tom umělym světě chovat přirozeně. Jeden vždy naježil ostny a druhej mu je, jeden po druhým lámal. A přitom se jimi nechával zranit. Což ve finále bolelo každého z nás. Radku i mě.

S našimi urology i gynekology to bylo ještě horší. Odemknul jsi dveře přísným a nesmlouvavým auditorům a nervózně, pasivně a submisivně, bez schopnosti reakce jsi vyslechl verdikt. Výsledky testů. Vesměs stejný.

• Já tady nevidím nic neobvyklého.
• Spermie jsou trochu línější, ale to by nemělo vadit.
• Z medicínského pohledu jste naprosto v pořádku.
• Někomu se to prostě nedaří a nikdo neví proč.
• Jestli to nebude spíš psychického rázu.

To jsem potvrdit neuměl, ale na hlavu to bylo. Každopádně.

Jediným pozitivem na celý tý situaci tak byl fakt, že jsme ušetřili za antikoncepci. Když jsem to ale, ve snaze zlehčit tu mizérii, Radce řekl, nesmála se. Namísto toho ještě víc zpevnila svou už tak dost robustní zeď odcizení. Zeď, která sice nebyla vidět z oběžný dráhy Země jako ta Velká Čínská, ale pro ten náš vesmír, kterej byl už roky společne j vlastně hlavně ze setrvačnosti, pro ten byla ještě zásadnější.

Podstupovali jsme jedno vyšetření za druhým a závěry, který se nám díky nim převalovaly v hlavě byly skličující. Protože jsme svou energii té nikdy nekončící mizérie obětovali do činnosti, která nikam nevedla. Aneb kdybysme se na všechny ty testy vysrali, věděli bysme stejný kulový.