Kapitola 1 - Kelin



Jednou jako lidstvo stejně zdegenerujeme a ta doba se nezadržitelně blíží, říkal Kelin. Jenže ňákej čas do tý doby ještě zbejval.

Jsem Ota Snyk a tohle je můj příběh.

Naše libeňská fabrika sice nebyla žádným teplým místečkem. Nebyl to ráj na zemi. Ale kdyžs chtěl a kdyžs byl chytrej, dalo se tu rozumně vyžít. Bez nutnosti věnovat výrobě výbojek větší úsilí. Než bylo potřeba. Nemusel ses předřít. Ale moc sis nevydělal.

Taková výbojka – to není jen tak. V naší poloautomatizovaný továrně, kde polo znamenalo spíš čtvrtinově, kterou modernizoval naposled Křižíkův syn, se na výrobě každý podílí šestnáct lidí. Aspoň. Asi tak. V horku a smradu plynových hořáků, který tavěj skleněný válečky a spojujou je, spolu s drátkama přívodů v podivnej monolit. Zkroucený záda. Mikropráce s elektrodama. Vypejkání korundových trubiček. Kompletace. Testování. Každej tu má svý místo a dohromady tý světelný baňce vdechujeme život. Což zní možná nadneseně, ale je to tak. Každá pak svítí trochu jinak. Záleží, kdo co kde zanedbal.

Vždycky se něco zanedbá.

Nakonec ji ale stejně v parku rozbijou puberťáci šutrem.

Kelin byl jinej než my ostatní. Rád to tu neměl, to ne. Rád to tu nemoh mít nikdo. Ale potřeboval mít dobrej pocit ze všeho, co dělá. A v něm to bylo. Dobrej pocit. Vždycky. 

Kelin neuměl dělat věci, který ho nebavěj. Nebo ho bavilo všechno na co sáhnul. Těžko říct. Ve všem si našel svý. Uměl najít. Byl to prototyp šťastnýho člověka. Bezbřehej optimista, kterej by si i během vlastní popravy uměl najít pozitiva tý situace.

Nebyl to žádnej slušňák. Chlastal stejně, jako každej druhej tady. Uměl se zašít, když chtěl. Dostal se pod kalhotky každý mladý ukrajince, co tu dělala a co za to stála.

Ale ať si hrál s jejím pošťěváčkem nebo ať vypejkal korund, vždycky to bylo s vášní. V obojím se pro něj skrejvala poezie života. Krásnýho. Bezbřehýho. Cokoliv umožňujícího.

A asi i díky tomu vytěžil z každý situace maximum. Štěstí se ho drželo jak malej koala svý mámy.

Každej den jsme se tu oddávali práci, jejíž výsledek přinášel ledaskomu světlo. Hlavně do ulic. A to, že se blíží tma tenkrát nevnímal ani on. Kelin.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Knihy Dobrovský - zklamání obrovský

Je to tady mrtvý

Oběd se šéfem