Honza Průša

1. Široká smutná ulice. Šedivý město, ale není prázdný. Tou ulicí pochoduje průvod dětí. Dětí s podivuhodným výrazem na tváři. Tupě hledí před sebe. Pochodují monotónním krokem. Konstantní rychlostí. Slyšíš jen zvuk jejich kroků, nic víc. 2. Bylo mi osm. Dva roky jsem chodil do školy, ale nijak moc jsem jí neměl rád. Kdo by měl. Veškerej volnej čas jsme trávili v naší partě. S kopačákem nebo v bitvách s Lhotečákama. Partou z vedlejší vesnice. Byly to krásný a bezstarostný roky, kdyby. Ještě teď hledám těžko slova, jak začít. Můj táta byl skvělej chlap. Hrával si se mnou, společně jsme slepovali vystřihovánky z Ábíčka. Naučil mě chodit do lesa, poznávat ho, rozmlouvat s ním. A vlastně mě moc pěkně a nenásilně nasměroval do kolejí, jimiž jsem se pak vydal. Bylo mi osm. Věděl jsem, že je táta nemocnej, ale jak moc, to jsem si neuvědomoval. Když na něj tenkrát v noci přišel záchvat, další silnej záchvat, další z mnoha, spal jsem. V té době nebyly mobilní telefony. Osm...

Když tě pozve šéf na oběd, může to znamenat ledacos. Třeba se ti něco povedlo, třeba se ti něco nepovedlo, třeba on potřebuje s něčím poradit. Třeba si jen chce popovídat. Když tě pozve na oběd šéf, kterej tě za poslední půlrok na oběd nikdy nepozval, není to samo sebou. A nebude to o nezávazným tlachání. Je jedno co si dáš. Něco z denní nabídky, nějaký standard z lístku, něco exkluzivního. To jídlo tě má rozněžnit. Pozitivně naladit. Nastavit neformální prostředí. A tak si dáš polívku a kachnu se zelím nebo smažák nebo M24, když sedíte u Číňana. Dáš si to a čekáš co z něj vypadne. Vždycky z něj něco vypadne. "Víš, ta tvoje práce ti jde opravdu dobře. Až moc lehce." začne on, a tobě hned dochází, že to asi není pochvala. "Čeho bys chtěl vlastně ještě dosáhnout? Kam chceš karierně růst? Co je tvůj drímdžob?" pokračuje, a ty už jsi doma. Už je ti jasný, kam se to bude ubírat a pomalu obracíš v puse to sousto abys rozmyslel, jestli budeš v konverzaci upřímnej nebo ...

Uběh jsem maraton. Za 5:44, což je krásnej čas. Běhám pomalu. A rád. A jo, po 30. kilometru už jsem hodně chodil. Když jsem s tím začal, v dubnu 2012, dokázal jsem v kuse uběhnout skoro 2 km. Přesně o rok později jsem poprvé překonal 5 km. A to byla fakt velká dřina. Tenkrát mne to běhání začalo bavit. Během prvního roku jsem to jen zkoušel a oťukával se. Za ten rok jsem vyběh celkem pětkrát. A přitom na základce, když jsem ještě nebyl osvobozenej z tělocviku, jsem pohyb a zvlášť běhání nesnášel a nesnášel jsem ho až do toho roku 2012. Uběh jsem maraton, a přitom to nebyla žádná vysněná meta. Cíl, ke kterýmu bych se poctivě a svědomitě připravoval. Jako všechno v životě to přišlo samo. Intuitivně. Ještě před třičtvrtě rokem by mne nenapadlo, že se k tomu někdy odhodlám. A celé to potvrzuje můj postoj k životu - moc nepřemejšlet a jednat intuitivně. Člověka si to důležitý najde. Dřív nebo pozdějc. Tomu věřím. Není důvod, se někam cpát. Dělat životní plány. Přemejšle...

Když kouřim tak zvracim. Naštěstí. To je moje výhoda. A proto nekouřim. Zvracení totiž nesnáším. Jsem rád, že mi mé tělo samo odepírá tuhle neřest a jsem si jistej, že kdybych v sobě tenhle regulátor neměl, kouřil bych. Doutníky mi voní, dýmka taky, rád chodím do klubů kde ta cigerata k celkové atmosféře prostě patří. A Belmondo, Bunkr, Mlejn, Deltu jsem navštěvoval od prváku pravidelně. A jako patnáctiletej bych si tu závislost asi vypěstoval. Závislosti mám rád. Ty to se mnou uměj. Mám tři děti a je jim dohromady osumnáct let. Nejstaršímu deset. A budu rád, když se taky cigaretám vyhnou. Jenže spoléhat se na stejnej reflex, jako mám já, to nejde. Přál bych jim ho, ne že ne. Ale třeba nebudou mít takový štěstí. Jenže jak vysvětlit malýmu klukovi, že cigarety jsou špatný. Zvlášť, když řada jeho hudebních idolů běžně kouří, chodíme do klubů, kde se kouří. Je to leckde kolem nás. Desetiletej kluk nebude řešit rakovinu, která by mohla přijít v jeho stáří. Za desít...

Sedíš u televize. U videa. Na facebooku. Hraješ hry, čteš časopis, onanuješ. Možná čteš nějakou knihu. Záleží jen na době, ve který žiješ. Kdy to děláš. Dneska, před deseti lety, jindy. No a i Jana, ta skvělá holka, s níž máte tolik společnýho sleduje dost možná stejnej seriál někde u sebe doma. Večer se potkáte, zajdete do kina, tam se položíte do umělejch světů pohyblivejch obrázků. Vlastně statickejch, jen se jich za vteřinu protočí čtyřiadvacet. Možná osmačtyřicet. Pak dvě deci vína nebo dvě piva, záleží na chuti. Stále míň nervózní polibky a doteky a laskání a dráždění. A je vám krásně. Oběma. Stejně jsi ale už těsně kolem půlnoci u sebe doma. Protože stíháš metro a ráno školu nebo práci, kde máš důležitou zkoušku nebo zásadní poradu. A za tejden nebo za tři dny se uvidíte zas, ta setkání nezevšední. Oběma je tak krásně, že si to ani neumíte uvědomit. Bohužel. Jenže času je tak málo a tak jsou ta vaše setkání jen nepříliš častá zpestření týdne. Života. Zde...

1. Žárovka na drátu, studený světlo. I sklep je studenej a na rozdíl od žárovky ještě vlhkej. Bez oken, bez světlíku. Prach, špína, zbytky uhlí a dávno shnilejch brambor. A taky věci, který sem někdo dotáhl spíš proto, že byl línej se s nimi vláčet do popelnice, než aby mu bylo líto je vyhodit. Dva nehoblovaný trámy podpíraj strop. Ten jeden je můj. Trvá to dlouho. Snad třetí den. Aspoň tak nějak odhaduju uplynulej čas. Provaz silně zařízlej v mejch končetinách už se mnou srostl včera. Stal se mou součástí. A já zas jeho. Krajně nepohodlná poloha, nemožnost pohnout se. Příšerná žízeň a pochcaný kalhoty plný hoven. To není dobrý. Ale ještě horší je nejistota. Co se mnou bude dál? A bude něco dál? Když jsem se v úterý vracel od Voka domů a na rohu Husitský a Jeronýmovy stál ten somrák, co chtěl hodně důrazně a neodbytně aspoň tu pětku, naštval jsem se. Dvakrát jsem řek ne a potřetí jsem byl taky důraznej a poslal ho do prdele. Nechal toho a já šel dál. Má poslední vzpomínka. ...

Před měsícem jsem přestal sladit čaj. Možná před pěti týdny. A neměl jsem k tomu žádný racionální důvod nebo důvod, jenž bych si aspoň vědomě vybavil. Prostě jsem přestal. Cejtil jsem to tak, ale vlastně jsem nemusel. Chtěl jsem a nevěděl jsem proč. Neřešil jsem to. Kdo mě zná líp než vůbec, ví, že čaje vypiju kvanta. Černýho čaje. Denně několik litrů, možná tři. Možná víc. Do každého půllitrového hrnku jsem dával tři lžičky. Měsíčně to vychází na 3348 g cukru. To jsem si spočítal teď. Neřešil jsem to. Bylo mi to jedno. A i když si dnes uvědomuji, že tolik sladit nebylo zdravé, nejsem z těch lidí, co by nějak zásadněji koukali na zdravé stravování. Doktor by mi určitě rozmlouval i ten černý čaj. A já přestat nechci. Teď ne. A stejně bych reagoval na cukr před rokem. Ale k věci. Ještě pořád umíme jednat instinktivně. Tak jako já s cukrem. Jenže jako lidé si potřebujeme všechno zdůvodnit. Jsme analytičtí, rozumoví a bez důvodu se neobejdeme. Myslíme si, že je potřeba vše promyslet, n...