Cestou od Voka

1.

Žárovka na drátu, studený světlo. I sklep je studenej a na rozdíl od žárovky ještě vlhkej. Bez oken, bez světlíku. Prach, špína, zbytky uhlí a dávno shnilejch brambor. A taky věci, který sem někdo dotáhl spíš proto, že byl línej se s nimi vláčet do popelnice, než aby mu bylo líto je vyhodit.

Dva nehoblovaný trámy podpíraj strop. Ten jeden je můj. Trvá to dlouho. Snad třetí den. Aspoň tak nějak odhaduju uplynulej čas. Provaz silně zařízlej v mejch končetinách už se mnou srostl včera. Stal se mou součástí. A já zas jeho.

Krajně nepohodlná poloha, nemožnost pohnout se. Příšerná žízeň a pochcaný kalhoty plný hoven. To není dobrý. Ale ještě horší je nejistota. Co se mnou bude dál? A bude něco dál?

Když jsem se v úterý vracel od Voka domů a na rohu Husitský a Jeronýmovy stál ten somrák, co chtěl hodně důrazně a neodbytně aspoň tu pětku, naštval jsem se. Dvakrát jsem řek ne a potřetí jsem byl taky důraznej a poslal ho do prdele. Nechal toho a já šel dál. Má poslední vzpomínka.

Co ale bylo pak?

Někdo mě praštil po hlavě a ještě v bezvědomí dotáhl sem. Asi. Do toho pekla, o jehož existenci tam nahoře zřejmě nikdo neví.

Čekání.

Nekonečný čekání a já si opakuju všechny ty blbosti, co mi nekoordinovaně vplouvaj do hlavy. Nese, bere, maže, peče, umře. E, ne, je, í, á. Absolutní hodnota je vzdálenost čísla od nuly na číselné ose.

Školství nás vybavilo nepřeberným množstvím pouček, co k praktickýmu životu nevyužiješ. Ale z hlavy je už nedostaneš. Namísto toho, aby člověka připravili na život.

Ale je tohle ještě vůbec život?

Je skvělý vědět, že diskriminant D=b2-4ac. Ale jak se dohodnout s bývalou manželkou, která sbalí děti, uteče s nimi za jiným a jediným poutem, který zanechá, je číslo účtu, kam odchází alimenty, to se ve škole nedozvíte. Ani to, jak vůbec předejít tomu, aby si člověk s ňákou takovou vůbec něco začal.

2.

Být ve filmu, už jsem z toho dávno venku. Vytáh bych z kapsy kus obroušený pětikoruny a jako s žiletkou s ní lano přeříz. Nebo by přišel parťák a zachránil mě.

Člověk se musí furt obelhávat. Na něco si hrát. Na co si ale hraje ten, co tu uvěznil mě?

Když jsem pracoval u soudu, bylo to mý třetí místo, nenaučil jsem se tam nudit. Byl jsem hardverář. Ajťák. Help desk. Technická podpora. Ale soudci, kteří na počítači používali převážně jen word a excel moc rad a podpory nepotřebovali. Občas přesunout tiskárny. Přestěhovat počítač. Nic víc.

Práce mě tenkrát nudila a ubíjela. Zabíjel jsem čas hraním her. Pozoroval jsem svatby na Novoměstský radnici i feťáky, kteří si přišli do parku šlehnout svou dopolední dávku. Znal jsem je všechny. Od vidění. A nudil jsem se a trápil nicneděláním a ani ty hry mne nebavily. A když jednou přišla rozčílená šéfová, že prej od hraní her tu nejsem placenej, duchapřítomně jsem se zeptal, co mám teda dělat. Nevěděla.

Čas u soudu utíkal ještě pomalejc než na nekonečných vyučovacích hodinách elektrotechnickýho ústavu, kde jsem si bláhově myslel, že získám vzdělání. Získal jsem tam ale jen maturitu. A ztratil poslední iluze. Co taky očekávat od školy z Malešic. Z tý čtvrti pochybný, jak zpívá Vítkovo kvarteto.

Jenže i ty nesmyslný hodiny s lidmi, kteří se nechali titulovat pane profesore a sadisticky se vyžívali psychickým týráním svých svěřenců aspoň nějak utíkaly.

Tady ale všechno stojí.

Je to on, je to on, ten démon, ten démon zní mi v hlavě, která si s myšlenkama dělá co chce. Převrací je ze strany na stranu, nechá je proplouvat, zjevovat se a mizet a já nemám sílu ani chuť s nimi vědomě cokoliv dělat.

3.

Tělo svědí a já se nemůžu podrbat. Nejde se pohnout. Kdo a proč mě tu takhle zavřel? Přemýšlím a nenapadá mě žádný důvod, který by mohl kohokoliv pasovat do role mého trýznitele. Snažím se směřovat myšlenky ke svým věznitelům. Měli vůbec nějaký vysvětlitelný důvod nebo aspoň záminku? Nebo si mě jen náhodně vybrali?

Když parta suverénů ze třídy, ale byli to vlastně jen čtyři největší zmetci, hokejisti, šikanovala ty dva nejslabší kluky, taky neměli žádnej důvod. A já tam u toho seděl, stál, bavil se s kamarádem. Stejně jako všichni. Každý je nechal polejvat vodou, ničit jim věci. Rozbíjet. Ponižovat. Rvát vlasy. Zapalovat oblečení.

Nikdo ze třídy to neřešil. Nikdo si nestěžoval. Učitelé nechtěli nic vidět.

Třeba mě tu zavřela právě tahle hovada. Ta, co si vždycky dovolují a nikdo se jim nikdy nepostaví. Všechno jim prochází. Nebo je to trest za to, že jsem tenkrát nechal Martina týrat a ponižovat, i když se mi to vůbec nelíbilo. Už tenkrát se mi to hnusilo ale bál jsem se cokoliv udělat. Nedokázal jsem se těm parchantům vzepřít. Zastavit je. Zkusit aspoň něco.

A teď tě vytočíme jako telefon, říkal vždycky hlavní gauner Pour. Lehnul na svou oběť a ta musela správně odpovídat. Metro C od Kosmonautů na Fučíkovou a běda, jaks udělal chybu. Za každou správnou stanici byla facka. Za tu špatnou rána hlavou o zem a flusanec do ksichtu.

Jenou si někdo dovolil zkomolit Primátora Vacka na Primeráka Vacka. A byl z toho lehkej otřes mozku.

4.

Ztrácel vědomí nebo spal. Neřekl by, že odpočíval. Spíš prodlužoval to utrpení. A pořád se snažil najít odpověď na otázku Proč?

Nedokázal připustit, že by šlo o náhodu. Možná se stal nějaký omyl. Spletli se. Chytli nesprávného. Jasně. Třeba to zjistí a pustí ho.

Třeba ne.

Probudil se a bylo mu blbě. Blbějc než doteď. Hlava se točila a bolela. Zvracel by, kdyby měl co. Pak si všimnul, že už není svázanej.

Ležel na zemi v podobným stavu, jako smradlavý stoletý brambory.

Pomalu zkoušel rozhýbávat své pohmožděné končetiny. Zkoušel je ovládat, je i ostatní části těla. Na chvíli se postavil, ale zase se radši rychle svalil na bok.

Rozhlížel se po svém vězení. Teď vypadalo úplně jinak. Sundal kalhoty a hovna vyklepal do rohu. Starýma novinama udělal základní očistu těla plného ošklivých boláků i svého oděvu. Ale líp mu nebylo.

Našel kýbl s vodou. Pomalu uhasil palčivou žízeň. Navlhčil vyschlý povrch úst i hltanu. Pak zase, asi v důsledku přívalu emocí z nové situace, která ve sklepním vězení nastala, usnul nebo ztratil vědomí.

5.

Vyser si voko.

Ten nápis bílou křídou na zdi tu předtím nebyl. Vyser si voko. O co tady sakra jde? Snad nejsem v nějaké nové, brutální skryté kameře. V reality show.

Představa, že se dementní většina naší populace, voliči těch primitivů a gaunerů, kteří nám vládnou, baví sledováním jeho utrpení, mu nepřišla zas tak zcestná. Konečně nějaká racionálně vysvětlitelná interpretace toho, co se tu pár dnů odehrává.

Televize mu bude muset vyplatit hodně velkou sumu, aby je nežaloval. Když budou všichni chytří, domluví se k oboustranné spokojenosti.

Později ale verzi s televizní zábavou zavrhne.

Přemýšlí, co ten nápis znamená. Je to nějaký vzkaz? Znamení? Indicie? Klíč ke dveřím z tohoto vězení?

Doma si taky vždycky psali vzkazy. Nechávali je ležet v kuchyni na stole. Kup brambory. Nezapomeň odvést děti do kroužků. Nečekej na mě s večeří. Verbální komunikace pomalu mizela a každý si budoval svůj vlastní svět.

Jednostranná komunikace je v takovejch případech lepší. Nedává prostor k diskuzi. Otázkám. Protestům. Proto taky radši vždycky psal maily a netelefonoval.

Ten nápis ho nutil přemýšlet. Odněkud z dálky vyplouvala vzpomínka, kterou by nejradši definitivně smazal. Ztratil a zapomněl.

Nebyl si tím jistý. Vlastně si už nebyl jistý ničím, ale měl silný pocit, že Vyser si voko byla poslední věta, kterou nahoře pronesl. Byla to jasná a nekompromisní reakce na dotěrnost toho bezdomovce. Takhle ho ten večer poslal do prdele. Aspoň, pokud byly jeho vzpomínky v téhle mizérii spojeny s realitou a nehrály svou vlastní hru.

Začalo mu docházet, že tu asi nebude omylem. Ale moc mu to nepomohlo. Spíš naopak.

6.

Probral se a nápis tam byl pořád. Doplněný o tři vykřičníky.

Ne, tohle nemůže být pravda. Kdo si to s ním hraje a co po něm opravdu chce?

Po tejdnu trýzně a věznění v takových podmínkách začnou hlavou lítat halucinace. Vjemy, který člověk jinak nepozoruje, ale přitom se motají všude kolem nás. Ale když se mozek vyladí na jejich frekvenci a když je začne vnímat, spojí se s nimi. Se světy, jimž moc nerozumíme, ale o to důležitější pro nás jsou.

Začal se mu vracet sen z puberty. Noční můra, jedna z nejsilnějších, co prožil.

Tenkrát bydlel v posledním patře sedmipatrového paneláku. V tom snu uslyšel zvonek. Vydal se k oknu, aby zjistil, kdo v tuhle dobu zvoní a když se předklonil, oko opustilo svůj důlek a vypadlo. Ze sedmého patra. Dolů na zem.

Probudil se v křiku, vystrašený a paralyzovaný. Doktor pak později jeho noční výlety a pocity, jež je provázely, diagnostikoval jako spánkovou obrnu.

Teď mu to došlo. Už tenkrát to bylo znamení a prožitek byl záměrně tak silný, aby mu z paměti nezmizel. Nebyla to náhoda. Náhody neexistujou. Jen pořád nevěděl proč se mu vybavil právě tenhle sen.

Jenže otázka proč je v podobných situacích a vlastně i v životě jako takovém nejmíň podstatná.

7.

Když strkal ukazovák do očního důlku a začal dloubat od spojivky a podebíral oko, aby ho celé vyndal, ani to moc nebolelo. Tělo plné vzrušení a očekávání vyplavilo všechny látky, které mu na tu operaci dodaly dost síly i v jeho zbědovaném stavu. Nebo právě v něm. Na to, aby to proběhlo v klidu. Důstojně.

Vzpomněl si, jak ještě na základní škole pitval oko králíka. Žiletkou je rozřezal, vyndal čočku. Průhlednou zmenšenou lentilku, která se ale po vyschnutí zbarvila na bílo.

Vyndal oko, utrhl jej a strčil do pusy. Když ho polykal, žaludek se mu zvedl jen trochu.

Eufórie, že našel klíč k téhle záhadě byla veliká. Největší. Pro ten pocit to stála za to vykonat. Všechno si to vytrpět.

A ano, někde na pozadí zaháněl myšlenku, že se plete. Spojuje věci, co spolu nesouvisí. Vidí nápis, který na stěně vůbec není. A jestli je, třeba ho tam napsal on sám. A teď si ubližuje zbytečně.

Proto si slíbil, že pokud se teď nic nestane, sám to skončí.

A když pak, po pár hodinách přeměnilo jeho tělo oko na malé hovínko, upadl po tom všem zas do bezvědomí. Vše z něj spadlo a on vysílen odplul do těch málo probádanejch světů.

8.

Vstal. Nápis na zdi nebyl. Zmizel. Místo něj ale byla nakreslená šipka. Šipka, která ukazovala na zamřížované dveře. Teď byly otevřené.

Vystoupal po schodech nahoru, vyšel z domu a denní světlo ho donutilo zakrýt si oči. Oko.

Byl unavený. Naučeným gestem sáhl na kapsu kalhot, aby si ověřil, že jsou klíče od bytu na svém místě.

Vydal se domů.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Knihy Dobrovský - zklamání obrovský

Je to tady mrtvý

Oběd se šéfem