Moje zdravý kouření
Když kouřim tak zvracim. Naštěstí.
To je moje výhoda. A proto nekouřim. Zvracení totiž nesnáším.
Jsem rád, že mi mé tělo samo
odepírá tuhle neřest a jsem si jistej, že kdybych v sobě tenhle
regulátor neměl, kouřil bych. Doutníky mi voní, dýmka taky, rád
chodím do klubů kde ta cigerata k celkové atmosféře prostě
patří. A Belmondo, Bunkr, Mlejn, Deltu jsem navštěvoval od prváku
pravidelně. A jako patnáctiletej bych si tu závislost asi
vypěstoval. Závislosti mám rád. Ty to se mnou uměj.
Mám tři děti a je jim dohromady
osumnáct let. Nejstaršímu deset. A budu rád, když se taky
cigaretám vyhnou. Jenže spoléhat se na stejnej reflex, jako mám
já, to nejde. Přál bych jim ho, ne že ne. Ale třeba nebudou mít
takový štěstí.
Jenže jak vysvětlit malýmu klukovi,
že cigarety jsou špatný. Zvlášť, když řada jeho hudebních
idolů běžně kouří, chodíme do klubů, kde se kouří. Je to
leckde kolem nás.
Desetiletej kluk nebude řešit
rakovinu, která by mohla přijít v jeho stáří. Za desítky let.
Tenhle milník je pro něj strašně daleko, nepředstavitelnej. A
tak jsem to zkusil jinak.
Nikomu jsem doma nic neřekl a začal
jsem „kouřit“. Já i manželka. Fiktivně. Každej den jsme já
i ona "vykouřili" celou krabičku. Každej den jsem proto stranou odložil
do plechové krabičky dvoustovku. Tak nějak jsem si spočítal a zaokrouhlil náklady na pořádný cigarety. A peníze jsem odkládal každej den po jeden rok.
V průběhu experimentu jsem se stal na
téhle formě kouření skoro závislý. Brzy jsem do krve dostal
rituál chození do bankomatu, vybírání 800 Kč (aby to byly
dvoustovky), vkládání dvoustovky do krabičky. Kdybych to dělal
automatizovaně, převodem z účtu, nebylo by to pro mne tak silné.
Neměl bych z toho tu radost. Neuvědomoval bych si to. To fyzické
vybírání a schovávání dvoustovek bylo přesně to, co jsem
potřeboval.
A po roce jsem to ukázal dětem. 366
dvoustovek. 73 200 korun. Balík.
Dal jsem jim ten paklík a nechal je ho
spočítat. Vysvětlil jsem jim, že kdybychom já i manželka
kouřili, tyhle peníze bysme neměli. Tolik peněz jsme nehodili do
kanálu. Za jeden rok. A co teprv za dva. Pět. Deset.
Teď ještě zbejvá si je společně
užít. Použít je na něco, co si všichni budeme pamatovat. Možná
hezkou dovolenou. Něco, k čemu se každej budeme vracet. Co zůstane
v našich vzpomínkách. Něco, na co by každej mohl myslet ve
chvíli, kdy si bude chtít koupit svou krabičku cigaret.
Jsem zvědav, jak tenhle experiment
bude pokračovat. Jestli splní svůj účel. Já teď už druhý rok
odhazuji další dvoustovky do plechový pixly. Ten rituál už
natrvalo patři do mýho života. A doufám, že svý plody zanechá
i v hlavách mejch dětí.
Zdravím... Já jsem se také docela dost nedávno naučila přestat kouřit klasické cigarety a jsem už prakticky abstinentem... Jediné, co mi tedy občas přinese trochu radosti do života, když jsem tak nějak smutná, tak to je vaporizér Pax 2 jestli vám to něco říká... Ale to si nedávám vůbec často, spíše jen, když jsem smutná nebo mám nervy na pochodu :-) Mějte se hezky a držte se...
OdpovědětVymazat