Honza Průša

Jednou jako lidstvo stejně zdegenerujeme a ta doba se nezadržitelně blíží, říkal Kelin. Jenže ňákej čas do tý doby ještě zbejval. Jsem Ota Snyk a tohle je můj příběh. Naše libeňská fabrika sice nebyla žádným teplým místečkem. Nebyl to ráj na zemi. Ale kdyžs chtěl a kdyžs byl chytrej, dalo se tu rozumně vyžít. Bez nutnosti věnovat výrobě výbojek větší úsilí. Než bylo potřeba. Nemusel ses předřít. Ale moc sis nevydělal. Taková výbojka – to není jen tak. V naší poloautomatizovaný továrně, kde polo znamenalo spíš čtvrtinově, kterou modernizoval naposled Křižíkův syn, se na výrobě každý podílí šestnáct lidí. Aspoň. Asi tak. V horku a smradu plynových hořáků, který tavěj skleněný válečky a spojujou je, spolu s drátkama přívodů v podivnej monolit. Zkroucený záda. Mikropráce s elektrodama. Vypejkání korundových trubiček. Kompletace. Testování. Každej tu má svý místo a dohromady tý světelný baňce vdechujeme život. Což zní možná nadneseně, ale je to tak. ...

Jsou jisté chvíle kdy cukr přestává sladit Jsou jisté chvíle kdy led přestává chladit Jsou jisté chvíle kdy ty mě přestáváš hladit Probourat ledové kry, vyslovit sladká slova Hladit tě do rána, hladit tě zas a znova Probourat ledové kry Jsou jisté chvíle kdy cukr přestává sladit Jsou jisté chvíle kdy led přestává chladit Jsou jisté chvíle kdy ty mě přestáváš hladit Probouzet ztracené sny na cestě ze hřbitova Obcházet zákony zmatená hloupá slova Probouzet ztracené sny Jsou jisté chvíle kdy se nevyplácí probouzet ztracené sny Jsou jisté chvíle kdy se nevyplácí probouzet ztracené sny na cestě ze hřbitova

Ve středověku to město chránily kamenné zdi. Hradby. Dnes bylo uzavřené průmyslovými zónami a nákupními centry. Pavel to věděl a neměl kam jít. Nechtěl být viděn. S nikým se potkat. Ale stejně ho to táhlo blíž. K centru. Dovnitř. Vyrostl tu a vlastně si neuměl představit, že by z té civilizace někdy vypadl. Beton. Asfalt. Paneláky. Industriální konstrukce. To všechno mu dodávalo pocit bezpěčí. Se školou i rodiči sice dřív jezdil na výlety. Občas. Jednou byl lanovkou na Ještědu. Ale nikdy nepochopil ty, co si dobrovolně sbalili usárnu a skončili někde u Mšena pod převisem. Přelezl plot, kterej kdysi chránil ostnatý drát i ochranka s kvérem. Ale dnes ta opuštěná a zchátralá fabrika zajímala jen jeho. A zloděje šrotu. Ale v noci tu bylo prázdno, protože všichni bezdomovci z okolí dávali přednost špatně izolovanejm teplovodům. Pokud si on měl vybrat mezi teplem a samotou, volil jasně to druhý. Spíš intuitivně než rozumově. Měsíční svit sp...

Když zíváš, dej si ruku před pusu. Ta věta ho provázela životem od dětství. Máma. Učitelka komunistický základky, která milovala jen stranu a sebe a všem klukům říkala Frantíku. Holkám Mařenko. Když si dovolil ve druhé třídě oponovat, že on se jmenuje Milan, schytal to. „ Na nic jsem se tě neptala, Frantíku. “ a už měl poznámku „ Vyrušuje během vyučování “ v kontrolce. Žákovský tenkrát ještě neměli. A doma za to byl zákaz Sandokana. Jeho vysvětlování nikoho nezajímalo. Soudružce učitelce se neodmlouvá. Teď mu to řekla jeho Magda. Žena, kterou si dobrovolně a rád vybral a řekl jí své ano v slavnostním sálu Linbeňského zámečku. I Magda. Tenkrát ho ani nenapadlo, že ho bude okřikovat, opravovat, sekýrovat a nenávidět. Když zíváš, dej si ruku před pusu. Ta nenápadná, blbá věta mu všechno připomněla. Trauma z učitelky Křižínkové, která toho sice moc neuměla, ale kázeň si udržela. Vždycky. Když o vánocích ve třetí třídě napsali na tabuli tu provařenou v...

Asimův život, aspoň ten, jenž řada lidí považuje za normální, skončil tím zásadním, zlomovým dnem velké radosti i utrpení. Události těch přelomových pár hodin překročily limitní hodnoty slasti i mizérie, které byl schopen unést. Rozhodila by jej jen jedna strana této mince. Zamávala by s ním. Ale obě dohromady prostě dát nemohl. Ten normální svět, kterému nikdy moc nerozuměl a v němž byl on, nezařaditelný mulat   cizincem, jenž nikam nepatřil, nechal být. Oddělil se od něj a přestal komunikovat. S lidmi. Což mu nakonec zajistilo, že po soudním procesu neskončil ve vězení, ale v psychiatrické léčebně. O jeho vině sice nikdo nepochyboval, o jeho duševním zdraví ale jo. Zřejmě po právu. Milý Asim, který se ztratil hned poté, co se dokázal najít, měl být už ztracen nadobro. Navždycky. Alespoň z pohledu společnosti. Lidí. Normálních. Areál psychiatrické léčebny byl obklopen rozsáhlým parkem. Náš ztracený Asim do něj po několika měsí...

Za nějaký čas čekal na Bílka další list. To bylo hodně neobvyklé a vzhledem k tomu, jak jej ten předchozí vytrhl z dlouhé pasivity, Katka se těšila na další pokroky. Písmo na obálce ale bylo jiné. A obsah dopisu byl zcela v jiném tónu. To ale zatím netušila. Když přišla na jeho pokoj, hezky jí přivítal a přišel s nečekanou nabídkou. Co si vyrazit na procházku parkem? Katka ho vzala za ruku. Prokličkovali chodbami tohoto spíš neútulného zařízení pro slepé a ocitli se venku. Tam jim s vlasy začal pohrávat slabý větřík a hned jim bylo líp. Venku se cítili svobodněji a přátelštěji. - Říkejte mi, jak to tu vypadá, jo? Poprosil Bílek a Katka začala popisovat kvetoucí jiřiny, vrabce co vybírali drobky ze zbytků snídaně a kosy, kteří tahali žížaly z nakypřené hlíny.   - Možná bysme je mohli někdy zkusit krmit. - Platí. Co zítra po svačině? V neděli bude něco dobrého, sladkého. Vánočka nebo loupák. Možná buchty. To si ptáčci u...