Milan a Magda

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Ta věta ho provázela životem od dětství. Máma. Učitelka komunistický základky, která milovala jen stranu a sebe a všem klukům říkala Frantíku. Holkám Mařenko. Když si dovolil ve druhé třídě oponovat, že on se jmenuje Milan, schytal to. „Na nic jsem se tě neptala, Frantíku.“ a už měl poznámku „Vyrušuje během vyučování“ v kontrolce. Žákovský tenkrát ještě neměli. A doma za to byl zákaz Sandokana. Jeho vysvětlování nikoho nezajímalo. Soudružce učitelce se neodmlouvá.

Teď mu to řekla jeho Magda. Žena, kterou si dobrovolně a rád vybral a řekl jí své ano v slavnostním sálu Linbeňského zámečku. I Magda.

Tenkrát ho ani nenapadlo, že ho bude okřikovat, opravovat, sekýrovat a nenávidět.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Ta nenápadná, blbá věta mu všechno připomněla. Trauma z učitelky Křižínkové, která toho sice moc neuměla, ale kázeň si udržela. Vždycky. Když o vánocích ve třetí třídě napsali na tabuli tu provařenou větu „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naší třídu“, se škodolibostí sobě vlastní nechala nápis smazat a dodala: „Tak dobře. Když nechcete zkoušet, napíšeme si diktát.“. Ten nejhorší, co kdy musel psát. Zlatý sveřepí šakali. 

A pak tu byl dlouhodobej problém s matkou. Neschopnou přenést se nad to, že by mu bylo víc než pět. S potřebou neustále ho řídit. Vést. A ovládat. S pocitem vlastní a svrchované, největší a jediné moudrosti. Bez pokory.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Řekla ta nebohá Magda.

Ten den stál za hovno starý Bely. Už od rána. Všechno se nabalovalo, rostlo. Vznikala nehezká koule křivd a bordelu. Toho, co si za život nasbíral a nezpracoval.

Vlastně mu to jen  hodně ublížilo. Připomnělo, že s ním dost lidí zametalo. Často. A Magda teď ztělesňovala všechny ty ženy, které v něm, cihlu po cihle budovaly ten hnusný monument křivdy.

Jako introvert žil ve vlastní bublině a na okolí spíš jen pasivně reagoval. Byl ale zranitelnější, než by se na první i druhý pohled zdálo. Bohužel.

Teď se dostal do kouta. I vystresované jehňátko zahnané do rohu se v kritické situaci pouští do zoufalých akcí. 

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

Magda, milovaná i nenáviděná nemohla tušit, jak zásadní větu použila. Vlastně to ani nemyslela zle. Vlastně to nemyslela nijak. Jen to vyslovila. Reflexivně. S nenávistí skrytou na pozadí. Nenávistí na sebe, že si život spojila s ním. Primitivem. Kterej zůstane pořád stejnej.

Kdyby o tom spolu mluvili, namítal by, že se přece nezměnil. Takovej byl, když se poznali. Copak to neviděla? Zatímco ona, Magda, rozhodně bývala jiná. Zestárla. Vnitřně.

Když zíváš, dej si ruku před pusu.

A pak už nic. Jen velké, prázdné ticho.