Kapitola 19 - Dezinfekce

Seděla na pokoji u těžkým životem poničeného Petra Bílka. Otevřela obálku a letmým pohledem prolétla krátký dopis. Nadechla se, koukla na Bílka a začala číst.

Ahoj Petříku. Milý Petříku.

Dlouho jsme se neviděli a já o sobě nedala vědět. Nemohla jsem.

Zpozorněl. Na jaho tváři byl vidět skutečný zájem. Tušil, kdo mu to píše. Byl si jistý. A i když to na jednu stranu bolelo, na stranu druhou si oddechl. Pořádně oddechl.

Byla jsem slabá, život mě hnal svými zatáčkami a roklinami a já ho neřídila. Teď jsem se zase zmátořila a vzala ho do svých rukou. Stejně jako tenkrát, když jsme se potkali naposled.

Když se potkali naposled. Vzpomněl si na to i na mizérii, co následovala. Se vším všudy a zas se dostavila zloba. Obrovská. Na ní, pitomou a tvrdohlavou holku.

Už se zřejmě nikdy neuvidíme

Tak to máš teda pravdu.

a proto ti musím napsat.

Tenkrát to bylo jen moje rozhodnutí. Ty za nic nemůžeš.

To je dost, že ti to došlo. Aspoň někomu. Za nic nemůžu. Ale potrestanej jsem byl za celou lidskou společnost!

Já jsem právě dostala sílu jej bezezbytku přijmout. A reagovat na něj.

Nevěděl co tím myslí. Jak chce reagovat. Ale bylo mu to jedno. Dopis ho rozhodil, to né že ne. Na druhou stranu s ním přišla velká úleva. Veliká. Osvobozující.

Zapomeň na mne

To asi nepůjde.

netrap se tím (vím, že ses určitě trápil)

Trápil. To teda jo. A trpěl. Jak on kurva trpěl! Jen kvůli ní. Která si myslí, že stačí napsat jeden podělanej dopis po tak dlouhý době a všechno bude zapomenutý.

a najdi si někoho lepšího, než jsem byla já.

Veronika.

PS: Měla jsem tě vždycky ráda.

Katka dočetla a bylo ticho. V Bílkovi se to všechno pralo. Nenávist. Stará láska. Zloba. Ale bylo tam i odpuštění. Mozek pracoval naplno.

Katka byla dost empatická na to, aby poznala, že se to v Bílkovi vaří. Bylo jí jasné, že teď potřebuje klid a čas. Sám na sebe.

Už půjdu za paní Světlou. Ale kdybyste chtěl, zavolejte mě a já vám ten list přečtu ještě jednou. Kolikrát budete chtít.

Petrovi Bílkovi sice Veronika svými slovy zasypala staré rány solí, ale ta fungovala jako dezinfekce. Nejdřív to pálilo, ale to byl jen začátek hojivého procesu. Dopis v něm vzbudil zájem o další život. Už se jen nelitoval, ale začínal přemýšlet, co bude dělat dál. Došlo mu, že je to jen na něm, jak se jeho život vyvine.

A i když byl navěky obklopen tmou, začal pak pomalu hledat radosti, ke kterým nebylo světlo potřeba.