Kapitola 17 - Žert

Tělo i mysl se čistily, vzpomínky už nevyplouvaly na moře zahalené v mlze, ale stály v přístavu za ranního rozbřesku. Ostře nasvícené a srovnané. Veronika stále ještě rozmlouvala s Andělem a nabírala sílu.

Její táhnoucí se pochyby jednoho krásného dne přerostly v jistotu. Pochopila krutý žert své poškozené nervové soustavy. Měla v tom jasno. Jde jen o biochemickou reakci jejích neuronů. Celou dobu si tu povídala jen sama se sebou. Sama se sebou. SAMA SE SEBOU!

Ztratit víru bylo to poslední co potřebovala. Jedna z nejtěžších ztrát. Vlastně šlo o poslední důležitou věc, o níž přišla. Hned vedle ztráty důstojnosti, rodiny, spokojenýho života, sebe sama. I jeho, Petra Bílka, kluka, kterej to s ní myslel vždycky dobře. Kluka, co byl na počátku toho všeho. Co asi teď dělá? A jak se vyrovnal s jejím zmizením? Jak mu asi změnilo život?

Vzala tužku a papír. Napsala mu první a poslední dopis. Skutečný. Papírový. Na usmířenou. Na rozloučenou.

Ahoj Petříku. Milý Petříku.

Nevěděla jak pokračovat. Dlouho nad tím přemýšlela. Potřebovala si ujasnit, co mu vlastně chce říct. Proč mu ten dopis píše. Ale měla dost času a nikam nespěchala.

Vzpomínala na chvíli, kdy se naposled viděli. Byl to špatnej den. Nic jí nevyšlo a svou mizernou náladou se pak nechala ovlivnit. Blbě. Mnohem víc, než chtěla. Mnohem víc, než měla.

Tekly jí slzy. Slaný kámošky s nimiž přicházela úleva. Přerod do další etapy. Uvědomila si, že si vše natropila hlavně sama. Ale to poznání bylo osvobuzující. Obrysy byly absolutně ostré a ona najednou věděla. Vyrovnat se s tím může jen ona sama. Musí. Ta cesta se jí už dlouho klikatila v hlavě. Teď se narovnala. Byla přímá, bez prachu a kamínků. Jasná a samozřejmá.

Po několika hodinách strávených dlouhým přemýšlením a střídmým psaním končila slovy

Veronika

PS: Měla jsem tě moc ráda

Poprvé po dlouhé době opustila byt a vydala se na krátkou cestu k poštovní schránce. Vrátila se domů a toho dne si už s Poštolkou, která stejně ani nepřiletěla, nepovídala.