Honza Průša

Seděla na pokoji u těžkým životem poničeného Petra Bílka. Otevřela obálku a letmým pohledem prolétla krátký dopis. Nadechla se, koukla na Bílka a začala číst. Ahoj Petříku. Milý Petříku. Dlouho jsme se neviděli a já o sobě nedala vědět. Nemohla jsem. Zpozorněl. Na jaho tváři byl vidět skutečný zájem. Tušil, kdo mu to píše. Byl si jistý. A i když to na jednu stranu bolelo, na stranu druhou si oddechl. Pořádně oddechl. Byla jsem slabá, život mě hnal svými zatáčkami a roklinami a já ho neřídila. Teď jsem se zase zmátořila a vzala ho do svých rukou. Stejně jako tenkrát, když jsme se potkali naposled. Když se potkali naposled. Vzpomněl si na to i na mizérii, co následovala. Se vším všudy a zas se dostavila zloba. Obrovská. Na ní, pitomou a tvrdohlavou holku. Už se zřejmě nikdy neuvidíme Tak to máš teda pravdu. a proto ti musím napsat. Tenkrát to bylo jen moje rozhodnutí. Ty za nic nemůžeš. To je dost, že ti to došlo. Aspoň někomu. Za nic nemůžu...

Veronika byla Asimovi vděčná za vysvobození z té nedobrovolné klece. A taky za azyl, jenž jí poskytoval bez nároků na cokoliv. I za vystřízlivění. Nabrání sil i opětovné přebrání kormidla života do svých rukou. Vlastního života do vlastních rukou. Během těch týdnů si řadu věcí, vlastně všechny co potřebovala, srovnala. A tak se rozhodla, vynahradit mu to. Připravila mu dárek. Hru. Když přišel domů z práce, ležela na kuchyňském stole hromada pečlivě vybraných věcí. Prádelní šňůra. Izolepa. Kolíčky na prádlo. Svíčka. Sirky. Vařečka. Koženej opasek. Šátek. Zmateně stál vedle linky a nevěděl, co to má znamenat. Nebyl si jistý. Ale iniciativu přebrala ona. Neříkej, že nevíš, co s tím máš dělat. Dneska jsem hodně moc zlobila. Opravdu hodně. A zasloužím si trest. Podala mu vařečku a nastavila zadek. Až teď si všiml, že na sobě nemá kalhotky, jen jeho staré triko. Nesměle ji přetáhl přes jednu půlku a červený otisk dřevěného nástroje i její zasténání mu dod...

č ILLE i zasmuš ILLE m ILLÉ dlouhé chv ÍLLE poslouchám ILLE na p ILLE když běhám m ÍLLE v plný s ÍLLE až do c ÍLLE poslouchám ILLE R: a je to m ILLÉ a je v tom p ÍLLE není to schn ILLÉ ani vyž ILLÉ jsou to ILLE mají st ILLE prostě ILLE zběs ILLÉ gor ILLE své v ÍLLE ot ILLÉ přiop ILLÉ Lucii B ÍLLÉ Vladkovi ve v ILLE pouštím ILLE v Sev ILLE na nosu br ÍLLE v Bast ILLE s krémem br ILLÉ ve frontě v B ILLE poslouchám ILLE R: Když jím f ILLÉ barvy l ILLE na břehu N ILLE hlasitě kv ÍLLE nadšeně š ÍLLE hrabu se v j ÍLLE na zlatý ž ÍLLE nahod ILLE v krvi tři prom ILLE Verne Ž ILLE Karle Kr ILLE Rytíři Sm ILLE I ty deb ILLE Poslouchej ILLE   R: a je to m ILLÉ a je v tom p ÍLLE není to schn ILLÉ ani vyž ILLÉ jsou to ILLE mají st ILLE prostě ILLE   a když jsem znittchen pustím si kittchen

Tělo i mysl se čistily, vzpomínky už nevyplouvaly na moře zahalené v mlze, ale stály v přístavu za ranního rozbřesku. Ostře nasvícené a srovnané. Veronika stále ještě rozmlouvala s Andělem a nabírala sílu. Její táhnoucí se pochyby jednoho krásného dne přerostly v jistotu. Pochopila krutý žert své poškozené nervové soustavy. Měla v tom jasno. Jde jen o biochemickou reakci jejích neuronů. Celou dobu si tu povídala jen sama se sebou. Sama se sebou. SAMA SE SEBOU! Ztratit víru bylo to poslední co potřebovala. Jedna z nejtěžších ztrát. Vlastně šlo o poslední důležitou věc, o níž přišla. Hned vedle ztráty důstojnosti, rodiny, spokojenýho života, sebe sama. I jeho, Petra Bílka, kluka, kterej to s ní myslel vždycky dobře. Kluka, co byl na počátku toho všeho. Co asi teď dělá? A jak se vyrovnal s jejím zmizením? Jak mu asi změnilo život? Vzala tužku a papír. Napsala mu první a poslední dopis. Skutečný. Papírový. Na usmířenou. Na rozloučen...

Asim před ní nikdy nic aktivně neschovával. Své chování sice měnil, a to dost, ale doma jí nechal přístup kamkoliv. Bylo jen na ní, kterou z komnat bude chtít otevřít. Veronika nikdy nic cíleně nehledala. Neměla potřebu jej šmírovat, hledat jeho tajemství. Náhodou ale z dlouhé chvíle objevila sbírku jeho pornofilmů. Všechny se společným tématem – BDSM. Trestání, svazování, bičování, ubližování. Ponižování žen. Nikdy s ním o tom nemluvila ani nic nenaznačila. Dokonce se tím ani neznepokojila. Ani ho za to neodsuzovala. Bylo jí to fuk. Jen poznala jedno jeho tajemství a vlastně jí těšilo, že on o tom neví. Veronika před Asimem také nic neschovávala. Neměla co. Veškerý svůj majetek měla v hlavě a do té nahlédnout nemohl a zeptat se bál. Neptal se. Neuměl to. Jako poštovní doručovatel měl ale času dost a jeho rajón byl tam, kde jí tehdy našel ležet. A i když se s lidmi nerad bavil, zvědavost tehdy zvítězila a on začal sondovat, zda ji nikdo nez...