Honza Průša

1. Žárovka na drátu, studený světlo. I sklep je studenej a na rozdíl od žárovky ještě vlhkej. Bez oken, bez světlíku. Prach, špína, zbytky uhlí a dávno shnilejch brambor. A taky věci, který sem někdo dotáhl spíš proto, že byl línej se s nimi vláčet do popelnice, než aby mu bylo líto je vyhodit. Dva nehoblovaný trámy podpíraj strop. Ten jeden je můj. Trvá to dlouho. Snad třetí den. Aspoň tak nějak odhaduju uplynulej čas. Provaz silně zařízlej v mejch končetinách už se mnou srostl včera. Stal se mou součástí. A já zas jeho. Krajně nepohodlná poloha, nemožnost pohnout se. Příšerná žízeň a pochcaný kalhoty plný hoven. To není dobrý. Ale ještě horší je nejistota. Co se mnou bude dál? A bude něco dál? Když jsem se v úterý vracel od Voka domů a na rohu Husitský a Jeronýmovy stál ten somrák, co chtěl hodně důrazně a neodbytně aspoň tu pětku, naštval jsem se. Dvakrát jsem řek ne a potřetí jsem byl taky důraznej a poslal ho do prdele. Nechal toho a já šel dál. Má poslední vzpomínka. ...

Před měsícem jsem přestal sladit čaj. Možná před pěti týdny. A neměl jsem k tomu žádný racionální důvod nebo důvod, jenž bych si aspoň vědomě vybavil. Prostě jsem přestal. Cejtil jsem to tak, ale vlastně jsem nemusel. Chtěl jsem a nevěděl jsem proč. Neřešil jsem to. Kdo mě zná líp než vůbec, ví, že čaje vypiju kvanta. Černýho čaje. Denně několik litrů, možná tři. Možná víc. Do každého půllitrového hrnku jsem dával tři lžičky. Měsíčně to vychází na 3348 g cukru. To jsem si spočítal teď. Neřešil jsem to. Bylo mi to jedno. A i když si dnes uvědomuji, že tolik sladit nebylo zdravé, nejsem z těch lidí, co by nějak zásadněji koukali na zdravé stravování. Doktor by mi určitě rozmlouval i ten černý čaj. A já přestat nechci. Teď ne. A stejně bych reagoval na cukr před rokem. Ale k věci. Ještě pořád umíme jednat instinktivně. Tak jako já s cukrem. Jenže jako lidé si potřebujeme všechno zdůvodnit. Jsme analytičtí, rozumoví a bez důvodu se neobejdeme. Myslíme si, že je potřeba vše promyslet, n...