Kapitola 8 - Prohlížení
„Vlastně nevypadá tak špatně“, pomyslela si. Ale oči jí
stejně sjely na ošklivě zjizvenou ruku. Dřív by se snažila uhnout pohledem. Být
taktnější. Ale její současnej život jí naučil bejt přímou. A bezohlednou. Což
ale nevnímala.
- Kdes k tomu přišel?
Ukázala na levačku a vůbec neregistrovala, že jeho zrak
směřuje k jejímu rozkroku, z nějž skrz řídkou stěnu obnošených
elasťáků prosvítalo víc, než by si leckdo na jejím místě přál.
- Upad jsem ve výtahu.
Tvářila se nechápavě, tak pokračoval
- To bylo dřív. Výtahy bez dveří. Vnitřních. Uklouz jsem
a sežral mi ruku. Skoro. Vypliv jí až po čtyřech patrech.
- Kolik ti bylo?
- Sedum. První třídu jsem pak opakoval.
Dodal nejistě. Trochu poníženě. Často to používal na obranu,
když se mu smáli, že patří do zvláštní školy. Propadlík z první třídy.
Blbej. A když do toho zapojil svou zjizvenou pařátu, stejně propadlíka
neodboural. Jen k němu přibral ještě mrzáka. Zrůdičku a znetvořence.
- Nechceš se jít vykoupat?
- Štítíš se mně?
Brala to jako útok. Jen si kopni do trosky. Tak, jako každej.
Jenže on nebyl každej. Vlastně to už tušila. A když
neodpovídal, nechala se odvést do malinký koupelny. Teplá voda zaplavila její
tělo a jí bylo zase jednou na chvíli dobře.
Když pak seděla u stolu v kuchyňským koutu
v županu, co on kdysi někde dostal a od té doby tu visel nenošený, srkala
nedobrý a svýravě silný, černý čaj, myslela na anděla. Intenzita zážitku při
setkání s ním byla taková, že si to chtěla zopakovat. Musela si to
zopakovat. Na delší dobu. Připravená. Nevyděšená.
- Mohla bych tu pár dnů zůstat?
Zeptala se, jak nejněžnějc dovedla a jen tak, jakoby
mimochodem nechala sklouznout bílou froté látku z pravého ramene.
- A nebude tě někdo hledat?
- Tak to fakt ne.
Zalhala přesvědčivě.
A on přikývl. Co taky mohl dělat jiného.
Komentáře
Okomentovat