Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2017

Ohlédnutí za rokem 2017

Obrázek
Byl to nabitej rok, fakt nabitej. A to tak, že jsem si udělal chvilku, abych se ohlídnul. Protože rok 2017, první rok mýho života, kdy můj věk začínal čáslovkou čtyři, byl plnej mnoha velkejch změn. Za ten jeden krátkej rok jsem změnil práci, pořídil koně, vykopal jezírko, přečet 53 knih, navštívil moře koncertů, trochu si zaběhal. Ale popořadě.

Práce

Změnil jsem práci. Po mnoha letech a ne úplně chtěně, ale byla to změna k lepšímu. Celé to odstartoval ještě v prosinci 2016 oběd se šéfem, který jsem si tenkrát zapsal do svého nejúspěšnějšího a nejdůležitějšího článku vůbec. No a pak už to bylo jen o tom se nějak rozumně s tou bankou, která chce bejt strašně moc cool a já jí pořád fandím (ale bohužel to dělá se špatnými lidmi a špatnými rozhodnutími) se ctí domluvit a opustit jí. V březnu jsem vyměnil jedno červené esko za druhé a naskočil do nádherného prostředí stejně nádherného Seznamu. Prostě je rozdl v tom, jestli má člověk zadlužit co nejvíc lidí, nebo se snažit k co nejvíc lide…

Dětský sny

Obrázek
Když jsem byl malej, nechtěl jsem bejt ani policajt, ani popelář ani kosmonaut. Aspoň  myslím. Co pamatuju, chtěl jsem být paleontologem. A taky spisovatelem a taky muzikantem. A když jsem jako dítě poprvé uviděl Citroen 2CV, kachnu, věděl jsem, že tohle auto chci. Protože nic krásnějšího, aspoň ve světě aut, neexistuje.

No ale jak člověk roste a dospívá, začíná pomalu racionalizovat svý plány. Sny nechává pouze v dimenzi snění a mnohem víc používá rozum. Obrušuje hrany dětský fantazie, stává se nudným dospělým s jejich nudnými starostmi.

Něco na ten způsob nám na jednom školení říkala vzácná Jana Wills. Výjimečná a inspirativní žena. Možná to bylo školení o tom, jak být šťastný, možná o něčem jiném. To není podstatné. Podstatné je to, že mne to zaujalo.

A tak jsem si začal dělat dětský radosti. Pořídil si nejkrásnější auto na světě, zkusil jsem napsat a vydat knížku. A oboje mi projasnilo život až překvapivě barevným světlem a mně došlo, že to fakt stojí za to. Jana nekecala.

Dětský…

Ukradený dětství

1.
Široká smutná ulice. Šedivý město, ale není prázdný. Tou ulicí pochoduje průvod dětí. Dětí s podivuhodným výrazem na tváři.

Tupě hledí před sebe. Pochodují monotónním krokem. Konstantní rychlostí. Slyšíš jen zvuk jejich kroků, nic víc.

2.
Bylo mi osm. Dva roky jsem chodil do školy, ale nijak moc jsem jí neměl rád. Kdo by měl. Veškerej volnej čas jsme trávili v naší partě. S kopačákem nebo v bitvách s Lhotečákama. Partou z vedlejší vesnice.

Byly to krásný a bezstarostný roky, kdyby. Ještě teď hledám těžko slova, jak začít.

Můj táta byl skvělej chlap. Hrával si se mnou, společně jsme slepovali vystřihovánky z Ábíčka. Naučil mě chodit do lesa, poznávat ho, rozmlouvat s ním. A vlastně mě moc pěkně a nenásilně nasměroval do kolejí, jimiž jsem se pak vydal.

Bylo mi osm. Věděl jsem, že je táta nemocnej, ale jak moc, to jsem si neuvědomoval.

Když na něj tenkrát v noci přišel záchvat, další silnej záchvat, další z mnoha, spal jsem.

V té době nebyly mobilní telefony. Osmdesátá léta v Českos…