pátek 30. listopadu 2018

Autostop

Když jsem chodil na střední a na vejšku, vždycky jsme se v létě sebrali a odjeli stopem po Evropě. Projeli jsme Itálii, Rakousko, Německo, Švýcarsko i Lichnštejnsko a vlastně i Slovensko, ale tam nás moc nebrali. A teď, když jsem četl druhou stopařskou knihu od Tomáše Poláčka jsem si na to zase vzpomněl.

Na ty krásný bezstarostný časy, na to, jak se leckdy vyplatilo nechat se prostě někam odvázt, i když to původně nebyl cíl cesty. A taky na jedno důležité pravidlo, který jsem na stopu odkoukal a který se několikrát potvrdilo. Na to, že se většinou nevyplácí řidiče odmítnout.

Stalo se mi to několikrát, třeba pod mostem v Salzburku (kde jsme nakonec tvrdnuli 3 dny) ale nejvíc si vzpomínám na tu benzínku v Savoně. Bylo horko, slunce pálilo a asi po pěti minutách zastavilo první auto. Jo, jedu vaším směrem, ale odvezu vás asi jen 15 km za město. Nabídku jsme s díky odmítli a pak jsme na benzínce strávili celý den. Přespávali jsme tam a nakonec chytli auto až druhý den ráno. 25 km za město. Když jsme tam tak celý den stáli, všimli jsme si nýpisů fixou na značce, anglických ale i českých typu "zasraná benzínka, už tu čekáme 13 hodin a nic".

Ať už člověk chce nebo ne, stejně není nikdy schopnej si plně řídit svojí cestu. Vnějších vlivů je všude moře. A i toho, kdo má fakt jasnou vizi a tvrdě si jde za svým vždycky veze nějakej řidič. Ať už je to řidič počasí, politická situace, rodina, dopravní situace, zdraví, ... Cokoliv z toho lze ovlivňovat nebo se na to připravovat různými preventivními kroky, ale nikdo to nikdy nebude mírt plně ve svých rukou.

A jedním z takových řidičů je práce. Zaměstnání, do kterýho člověk chodí. Kde tráví většinu svého času. Která ho ovlivňuje často mnohem víc než by si kdo chtěl připustit.

Já teď jel skoro dva roky v rychlíku Seznamu a byla to ta úplně nejlepší práce, kterou jsem kdy měl. Je to sebevědomý prostředí. Strašně moc svobodný. Je tu velký množství fakt chytrejch a šikovnejch lidí a jo, jsou tu i pitomci, ale ti jsou všude. A tady jich není zase tolik. Každému bych upřímně doporučoval pro Seznam pracovat. Je to skvělá zkušenost.

Nojo, ale kolem mně teď projel další řidič, který mi nabízí tu cestu trochu změnit. Nejezdit jen po Itálii a pouze rychlíkem, ale zkusit se podívat i jinam a možná že občas na kole, občas v autobusu, každpádně jinak. A tak jsem se rozhodl tuhle změnu zkusit a risknout.

Je to možná to nejiracionálnější rozhodnutí co jsem kdy udělal. Seznamu nemám skoro co vytknout a produktu o kterej se starám, Seznam zprávám strašně moc věřím a mám ho rád. Ale je fakt, že tam na tý druhý straně to teď vypadá jako tak strašně zajímavý dobrodružství s tak příjemnejma a milejma lidma, který tak lákavě voní, že jsem z toho rychlíku vystoupil. I s tím vědomím, že se může stát, že bych do toho vlaku zas někdy chtěl nastoupuit, ale lístky prostě nebudou.

Odcházet z práce v době, kdy to tu má člověk rád, je jako stěhovat se od rodičů do vlastního. Jo, je to lákavé, těšíte se na to, protože vám v lecčems lezou na nervy, ale pořád je máte rádi a pořád se s nimi budete bavit, jezdit za nimi, pomáhat si. A tak věřím, že to budu mít i s tím skělým týmem co jsem v Seznamu zažil a pracoval s ním a bylo mi s ním dobře. Těším se na ten novej byt a novýho řidiče a novej dopravní prostředek. Bude to jízda.