pátek 30. listopadu 2018

Autostop

Když jsem chodil na střední a na vejšku, vždycky jsme se v létě sebrali a odjeli stopem po Evropě. Projeli jsme Itálii, Rakousko, Německo, Švýcarsko i Lichnštejnsko a vlastně i Slovensko, ale tam nás moc nebrali. A teď, když jsem četl druhou stopařskou knihu od Tomáše Poláčka jsem si na to zase vzpomněl.

Na ty krásný bezstarostný časy, na to, jak se leckdy vyplatilo nechat se prostě někam odvázt, i když to původně nebyl cíl cesty. A taky na jedno důležité pravidlo, který jsem na stopu odkoukal a který se několikrát potvrdilo. Na to, že se většinou nevyplácí řidiče odmítnout.

Stalo se mi to několikrát, třeba pod mostem v Salzburku (kde jsme nakonec tvrdnuli 3 dny) ale nejvíc si vzpomínám na tu benzínku v Savoně. Bylo horko, slunce pálilo a asi po pěti minutách zastavilo první auto. Jo, jedu vaším směrem, ale odvezu vás asi jen 15 km za město. Nabídku jsme s díky odmítli a pak jsme na benzínce strávili celý den. Přespávali jsme tam a nakonec chytli auto až druhý den ráno. 25 km za město. Když jsme tam tak celý den stáli, všimli jsme si nýpisů fixou na značce, anglických ale i českých typu "zasraná benzínka, už tu čekáme 13 hodin a nic".

Ať už člověk chce nebo ne, stejně není nikdy schopnej si plně řídit svojí cestu. Vnějších vlivů je všude moře. A i toho, kdo má fakt jasnou vizi a tvrdě si jde za svým vždycky veze nějakej řidič. Ať už je to řidič počasí, politická situace, rodina, dopravní situace, zdraví, ... Cokoliv z toho lze ovlivňovat nebo se na to připravovat různými preventivními kroky, ale nikdo to nikdy nebude mírt plně ve svých rukou.

A jedním z takových řidičů je práce. Zaměstnání, do kterýho člověk chodí. Kde tráví většinu svého času. Která ho ovlivňuje často mnohem víc než by si kdo chtěl připustit.

Já teď jel skoro dva roky v rychlíku Seznamu a byla to ta úplně nejlepší práce, kterou jsem kdy měl. Je to sebevědomý prostředí. Strašně moc svobodný. Je tu velký množství fakt chytrejch a šikovnejch lidí a jo, jsou tu i pitomci, ale ti jsou všude. A tady jich není zase tolik. Každému bych upřímně doporučoval pro Seznam pracovat. Je to skvělá zkušenost.

Nojo, ale kolem mně teď projel další řidič, který mi nabízí tu cestu trochu změnit. Nejezdit jen po Itálii a pouze rychlíkem, ale zkusit se podívat i jinam a možná že občas na kole, občas v autobusu, každpádně jinak. A tak jsem se rozhodl tuhle změnu zkusit a risknout.

Je to možná to nejiracionálnější rozhodnutí co jsem kdy udělal. Seznamu nemám skoro co vytknout a produktu o kterej se starám, Seznam zprávám strašně moc věřím a mám ho rád. Ale je fakt, že tam na tý druhý straně to teď vypadá jako tak strašně zajímavý dobrodružství s tak příjemnejma a milejma lidma, který tak lákavě voní, že jsem z toho rychlíku vystoupil. I s tím vědomím, že se může stát, že bych do toho vlaku zas někdy chtěl nastoupuit, ale lístky prostě nebudou.

Odcházet z práce v době, kdy to tu má člověk rád, je jako stěhovat se od rodičů do vlastního. Jo, je to lákavé, těšíte se na to, protože vám v lecčems lezou na nervy, ale pořád je máte rádi a pořád se s nimi budete bavit, jezdit za nimi, pomáhat si. A tak věřím, že to budu mít i s tím skělým týmem co jsem v Seznamu zažil a pracoval s ním a bylo mi s ním dobře. Těším se na ten novej byt a novýho řidiče a novej dopravní prostředek. Bude to jízda.






sobota 30. prosince 2017

Ohlédnutí za rokem 2017

Byl to nabitej rok, fakt nabitej. A to tak, že jsem si udělal chvilku, abych se ohlídnul. Protože rok 2017, první rok mýho života, kdy můj věk začínal čáslovkou čtyři, byl plnej mnoha velkejch změn. Za ten jeden krátkej rok jsem změnil práci, pořídil koně, vykopal jezírko, přečet 53 knih, navštívil moře koncertů, trochu si zaběhal. Ale popořadě.

Práce

Změnil jsem práci. Po mnoha letech a ne úplně chtěně, ale byla to změna k lepšímu. Celé to odstartoval ještě v prosinci 2016 oběd se šéfem, který jsem si tenkrát zapsal do svého nejúspěšnějšího a nejdůležitějšího článku vůbec. No a pak už to bylo jen o tom se nějak rozumně s tou bankou, která chce bejt strašně moc cool a já jí pořád fandím (ale bohužel to dělá se špatnými lidmi a špatnými rozhodnutími) se ctí domluvit a opustit jí. V březnu jsem vyměnil jedno červené esko za druhé a naskočil do nádherného prostředí stejně nádherného Seznamu. Prostě je rozdl v tom, jestli má člověk zadlužit co nejvíc lidí, nebo se snažit k co nejvíc lidem dostat objektivní a nezávislý zpravodajství.

A tak jsem v Seznamu poznal skvělý lidi (od nejlepšího šéfa na světě - Ládi Veselýho) po úžasnej tým obsahovek, kterej jsem měl tu čest asi půl roku řídit a čekaly tu na mne krásný nový výzvy jako je televize, úžasná shoda náhod, protože Českou televizi budoval kdysi dávno můj děda a já teď kolem budování televize cosi přicmrndávám právě na Seznamu. A baví mne to hodně a těším se na ty věci, který máme naplánovaný na letošek. Moc. A vedle toho jsem díky Seznamu objevil Ostravu a hlavně Brno. Města kde jsem do té doby byl v každém maximálně 3x.

Máme koně

Když mne někdy v létě napadlo, že Monice pořídím k narozenimám koně, opakovaně jsem o tom nápadu pochyboval. Není to blbost? Dává to smysl? Říkal jsem si. Ale čím dýl Medanku máme (teď je to měsíc), tím víc jsem rád, že jsem do toho šel a dotáh to. Protože to fakt funguje. Monika jezdí a má nějaký čas pro sebe, Ondra jezdí a baví ho to. A tak. Víc tady.

Vykopal jsem koupací jezírko

Do tohodle mne dotlačila Monika. Sám bych se na zahradu vykašlal a dodnes by byla celá betonová, jako když jsme náš dům koupili. A tak, po rozbíjení betonu, stavbě terasy a navážení desítek kontejnerů nevé zeminy (předchozí dva roky) jsem letos začal kopat. A to kopání mne vlastně bavilo, a nakonec mám z jezírka radost. Byla to dřina, ale máme se kde koupat, hezky se u něj sedí na terase. A nakonec to nebylo ani tak náročný zrealizovat.

Nepořestávám číst

A čtu víc a víc. Letos to bylo 53 knih. Za zmínku stojí třeba:

  • přečtené kompletní básnické spisy Egona Bondyho, kterého jsem chtěl už číst dlouho (protože Plastici) a nakonec mne k němu dokopal Hrabal
  • dal jsem 5 knih od Murakamiho, kterého žeru čím dál tím víc
  • čtyři od McEwana s kterým to mám podobně jako s Murakamim
  • vracel jsem se k Čapkovi, a to taky 4x
  • a konečně jsem si pro sebe objevil i Orwella (2x)
  • a taky jsem zas začal číst komixy (3x)


Pro zajímavost tady jsou všechny knihy co jsem přečetl 2017 2016 a 2015


Úžasný koncerty jsem zažil

Nestíhám toho už zdaleka tolik, jako dřív. Ale rok 2017 byl i tak obrovskej a to hlavně díky koncertům Nicka Cavea (těžko ten zážitek i on sám ještě někdy překoná), Zvířete jménem Podzim (Ach!) a Einstürzende Neubauten. Ale i třeba Foo Fighters nebo Gorillaz nebyli vůbec špatní.

A moře nádhernejch desek slyšel

Kdybych se měl omezit na TOP3 tak v českejch by to byly:

  • Zvíře jménem Podzim
  • Květy - Komik do půl osmé
  • Cermaque - Neboj
a v zahraničních
  • Mick Harvey - Intoxicated Women
  • Me And That Man - Songs Of Love And Dead
  • hackedepicciotto - Menetekel


Pořád běhám

I když bych chtěl víc. Tady mi to nestačí a v poslední době mi to i hodně chybí, to bych rád změnil. I tak jsem si zas uběhl jeden maraton a dva půlmaratony.

Začal jsem kreslit

A nedochodil jsem kurz komixu s Toy Box. Nedokázal jsem si najít čas na úkoly ani na ty poslední lekce. A jo, mrzí mne to, ale i tak si myslím, že mne Toy Box posunula tak daleko, že teď si můžu v klidu něco sám čmárat. Tuším už jak. Až bude víc času.

A byly tu i smutný chvíle

Umřela babička, moje poslední a já si díky tomu uvědomil, jak moc důležitý prarodiče pro děti jsou. Čímž apeluju na prarodiče svejch dětí, aby si to uvědomili. Protože ten babičkovsko-vnukovskej nebo dědo-vnukovskej vztah je k  nezaplacení.

A taky jsem toho plno nestihl

Ale protože si nedávám nikdy žádný předsevzetí, moc řešit to nebudu. Jen vím, že bych rád dotáhl to naše knižní vydavatelství a když né celé vydavatelství, tak aspoň vydání dvou knih, které máme v plánu. A jo, sám bych měl zas něco napsat. Svrbí mne pero, ale nebyl čas.

Byl to nabytej rok a krásnej rok. Jsem zvědav na ten další.

úterý 12. prosince 2017

Dětský sny

Když jsem byl malej, nechtěl jsem bejt ani policajt, ani popelář ani kosmonaut. Aspoň  myslím. Co pamatuju, chtěl jsem být paleontologem. A taky spisovatelem a taky muzikantem. A když jsem jako dítě poprvé uviděl Citroen 2CV, kachnu, věděl jsem, že tohle auto chci. Protože nic krásnějšího, aspoň ve světě aut, neexistuje.

No ale jak člověk roste a dospívá, začíná pomalu racionalizovat svý plány. Sny nechává pouze v dimenzi snění a mnohem víc používá rozum. Obrušuje hrany dětský fantazie, stává se nudným dospělým s jejich nudnými starostmi.

Něco na ten způsob nám na jednom školení říkala vzácná Jana Wills. Výjimečná a inspirativní žena. Možná to bylo školení o tom, jak být šťastný, možná o něčem jiném. To není podstatné. Podstatné je to, že mne to zaujalo.

A tak jsem si začal dělat dětský radosti. Pořídil si nejkrásnější auto na světě, zkusil jsem napsat a vydat knížku. A oboje mi projasnilo život až překvapivě barevným světlem a mně došlo, že to fakt stojí za to. Jana nekecala.

Dětský sny jsou strašně silný. Jsou to opravdový přání. Nekorigovaný pohledem toho, co dává smysl. Co je rozumné. Co se vyplatí. Při plnění dětských snů můžeš v okolí vypadat jako podivín, leckdo tě nepochopí, ale většinou jen proto, že on už na své dětství dávno zapomněl.

A tak teď máme koně. Koupil jsem ho Monice k narozeninám, protože si ho jako dítě přála. A je moc hezký pozorovat, jak si u něj odpočine, jak ráda za ním jezdí. Jak je to fajn, i když by si sama nikdy něco takového nepořídila, protože to nedává na první pohled smysl. Možná ani na druhý.

A to bych chtěl předat i tobě. Poselství Jany Wills. Plň sobě i svým blízkým jejich dětský sny. Přináší to radost, štěstí. Krásnej život. Plňme si dětská přání a na světě bude krásně.

pátek 6. října 2017

Ukradený dětství

1.


Široká smutná ulice. Šedivý město, ale není prázdný. Tou ulicí pochoduje průvod dětí. Dětí s podivuhodným výrazem na tváři.

Tupě hledí před sebe. Pochodují monotónním krokem. Konstantní rychlostí. Slyšíš jen zvuk jejich kroků, nic víc.

2.


Bylo mi osm. Dva roky jsem chodil do školy, ale nijak moc jsem jí neměl rád. Kdo by měl. Veškerej volnej čas jsme trávili v naší partě. S kopačákem nebo v bitvách s Lhotečákama. Partou z vedlejší vesnice.

Byly to krásný a bezstarostný roky, kdyby. Ještě teď hledám těžko slova, jak začít.

Můj táta byl skvělej chlap. Hrával si se mnou, společně jsme slepovali vystřihovánky z Ábíčka. Naučil mě chodit do lesa, poznávat ho, rozmlouvat s ním. A vlastně mě moc pěkně a nenásilně nasměroval do kolejí, jimiž jsem se pak vydal.

Bylo mi osm. Věděl jsem, že je táta nemocnej, ale jak moc, to jsem si neuvědomoval.

Když na něj tenkrát v noci přišel záchvat, další silnej záchvat, další z mnoha, spal jsem.

V té době nebyly mobilní telefony. Osmdesátá léta v Československu. Ani pevná linka tu nebývala standardem. U nás na vsi neměl telefon nikdo.

Máma mě probudila asi ve tři. Posadila mě vedle těžce oddychujícího tatínka a řekla, že je mu moc špatně. Běžela vedle do Lhoty, zavolat doktora a já dostal úkol, dělat tátovi společnost. Sedět v ložnici, vedle jeho postele. Podat mu něco, kdyby potřeboval. Dát mu napít. Hlídat ho. A tak.
Byla noc a já byl malej, vyděšenej a unavenej. A i když jsem byl svým způsobem hrdej, že mám takhle důležitej úkol, usnul jsem.

Probudila mě až máma s doktorem.

Táta byl mrtvej.

Nikdo už nikdy nevymluví osmiletýmu klukovi, že neselhal. Že to nebyla jeho chyba. Že kdyby neusnul, nestalo by se to. A táta by žil dál.

Nikdy nikdo.

Bylo to rychlý a já nebyl připravenej. Tenkrát jsem ztratil dětství. Tu noc odešlo spolu s mým skvělým tátou a ani s jedním už jsem se nikdy poté nepotkal.

3.


Ten průvod táhne městem. Městem, co patří jen jim.

Jdou, nevypadají, že by bloudily. Strojově zneklidňující tempo. Jdou jakoby bez duše. Bez známky života.

Každý rok se to poslední květnový podvečer opakuje. Ty postavy sborově, tlupisticky, stádně, společně, jako jeden organismus, jedna kreatura postupují dál. Ale nikdy nedojdou do cíle. Zmizí stejně nečekaně, jako se tu objevily.

4.


Adéle bylo dvanáct. Krásná mladá slečna, trochu víc vyvinutá, než její vrstevnice. Jo, tušíte správně.
Adéla si byla svých předností vědoma a ráda provokovala. Chtěli ji všichni kluci ze třídy i z vyšších ročníků. Koukali po ní učitelé, otáčeli se chlapi na ulici. I ženský.

Když svedla o dva roky staršího Petra, sama netušila, jak daleko zajdou. Brala to jako hru.

Jejich vztah byl od začátku nevyrovnanej kvůli vzájemné nevyspělosti našeho párečku. Petr i Adéla, ta jalová telátka nemohla vypadat před tím druhým zbaběle. Nedospěle. Jako dítě.

Ten osudnej den nepřišli do školy. Bylo to jejich první áčko a došlo k němu vlastně náhodou.

  • Naši zítra nebudou doma, jedou za babičkou na Vysočinu.

Pronesla Adéla mezi řečí. Jen tak, bez jakéhokoliv cíle.

  • Tak to bych k tobě mohl pak zajít.

Řekl Petr, protože si myslel, že to říct má. Že na to Adéla čeká.

  • Přijď hned ráno, místo školy, jo.

Překvapila Adéla Petra i sama sebe. A Petr samozřejmě nemohl ustoupit. Takže nepřekvapil svou odpovědí

  • Jasně. To je skvělej nápad.

A přitom to ani jeden nechtěli. Byly to spíš hodnější, zodpovědnější děti. Žádní grázlíci. Jen se bály říct ne, aby nebyli, před tím druhým směšní. Zbabělí. Nedospělí.

Mazlení bylo fajn. Oba je zajímalo. Byl to příjemně novej pocit. Dobrodružství, které bylo jejich spolužákům zatím utajeno. A i když měli strach z vlastního selhání a z neznámého, těšili se na to a své neumělé a plaché pokusy při objevování vlastních těl si užívali.

Bylo jim krásně.

No ale víc, víc už opravdu nechtěl ani jeden z nich. Jenže když Petr navrhl

  • Zkusíme to?

Adéla nemohla říct ne.

A tak co nejsuverénněji řekla něco ve smyslu, že přece proto jsou dnes tady a kvůli čemu jinýmu že by zůstali za školou. K překvapení obou dvou nezralých experimentátorů.

Otěhotnět ve dvanácti, hned při prvním milování je blbý.

Adéla si to ale vzít nenechala. I proto, že jí rodiče byly velikou oporou.

Petr ne. Nebo – možná by i byl, ale nemohl. Jeho rodiče mu zakázali zkazit si život. Alespoň to tak tehdy i vždycky, když na to později přišla řeč, říkali. Ještě nám budeš děkovat. A tak se přestěhovali, ukončili jakékoliv kontakty. Finančně se s Adélou a její rodinou vyrovnali. Velkoryse, na tehdejší poměry. A on, poslušnej, na to přistoupil.

Odteď už nikdy nebudu dítě, věděla Adéla.

Nebyla.

Petr jím zůstal dodnes.

5.


Do konce roku zbývá dvě stě čtrnáct dní.

V roce 1950 začal ten den zinscenovaný proces s Miladou Horákovou. A o devatenáct let později, to už byla doktorka Horáková dávno po smrti, nahráli John Lennon a Yoko Ono první singl bez The Beatles. Give Peace A  Chance.

Oni svou příležitost, svou šanci ale ztratili už před lety. Stejně jako ta Milada.

Opustila je v den, kdy se neplánovaně stali dospělými.

6.


Štěpán byl sportovní typ. Odmalička. Táta ho vedl k hokeji. Chtěl si jím splnit své vlastní, nenaplněné touhy.

Štěpán hned vynikal v přípravce, brzy byl nejlepší mezi žáky. Jako dorostenec už hrál extraligu. A všichni mu prorokovali kariéru v NHL.

Dřel a veškerej čas trávil na ledu. Celý dětství, už od školky. S klukama, trenérama. Se staršíma hráčema.

Dětství vlastně nepoznal. Hned přelez do puberty. Bezstarostné puberty, období bez závazků a odpovědnosti. Období, nad kterým, alespoň v jeho případě visela hesla „Chléb a hry“ a díky hokeji taky „Lži, sex a prachy“.

A v pubertě, v té Štěpán zamrzl navždy. Jako většina jeho spoluhráčů.

7.


Šestiletá Simonka. Nejšťastnější stvoření široko daleko. Hravá a veselá, tak jak jen bezbranné a bezstarostné děti mohou být.

Byla radost trávit s ní čas. Každého dobíjela svým elánem. Svou bezprostředností. Dětskou opravdovostí.

I jako dítě si ale uměla dát věci do souvislosti.

Když psala dopis Ježíškovi, měla jen jedno přání. Aby teta neumřela.

Ale nevyšlo to.

Ježíšek přinesl lego, panenku, dětský foťák i nové kolo. A mladá teta Lenka svůj boj s leukémií prohrála v únoru.

Ten zvláštní den, devětadvacátého, přišla Simona v jednom okamžiku o tetu. O Ježíška. O víru. O iluze. O bezstarostnost. A i o K ve svém dětském jméně.

Přestala být bezbrannou.

Dospěla.

8.


Tancovala. Od malička. Tancovala ráda a s vášní. Tanec byl jejím prokletím. Ale to si člověk uvědomí až příliš pozdě.

Jen co začala trochu chodit, jen co začala vnímat melodii, všechno se jí to samovolně a přirozeně spojilo dohromady.

Laura, jakoby byla napojená přímo na zdroj zvuku. A její tělo dokázalo to propojení dokonale odžít a předat dál.

Nikdy nikdo neviděl čtyřletou holčičku takhle se pohybovat. Aspoň ne ve školce, z které ji poslali do lidové školy umění, kde si jí zas našel místní taneční klub, kterému jí vyfoukla pražská muzikálová společnost.

Normální obchod s lidma.

A rodiče, mladí a šťastní rodiče oslavovali talent své dcery, která byla fakt den ode dne lepší a úžasnější. Nejen v jejich očích. Laura byla objektivně úchvatná.

Své dětství ale obětovala pro ty, co chodili na její představení. A taky pro ty, co se chlubili svou prací převedenou v její schopnosti. Talent a dřinu.

9.


Zástup malých i větších človíčků jde širokou ulicí. Průvod postaviček s podivným výrazem v tváři.
Teď už nikdy nebudeme dětmi.

Může být někdo na tu změnu připravený? Dá se to bez následků přežít?

Zůstane bolest, šrámy na duši, nebo něco víc? Něco většího? A jak naplníš svůj věk dospělosti ty, kterému bylo ukradeno dětství?

Jo, nikdo se tě na to tenkrát neptal. Prostě se to stalo.

Tak co s tím uděláš dnes?

10.


Brunovi dali do ruky kvér a brzy zabil prvního člověka.

Žil v blbý zemi. V blbý době.

Bruno byl jedenáct let dítětem. Půl roku dospělým. Pak ho dostali.

11.


Kolik nás pochoduje v tom houfu ztracených dětství a nemůže si koupit flašku vína. Kolik z nás nemůže sedět v autě bez sedačky. Kolik z nás se ještě ani nenaučilo pořádně číst a psát.

Populace sice stárne, ale co tenhle průvod smrti? Pochod umřelého dětství. Dětství, jehož smrt zrodí mizernou dospělost. Jak to vypadá s jeho průměrným věkem?

Mysleme na to.

čtvrtek 8. prosince 2016

Oběd se šéfem

Když tě pozve šéf na oběd, může to znamenat ledacos. Třeba se ti něco povedlo, třeba se ti něco nepovedlo, třeba on potřebuje s něčím poradit. Třeba si jen chce popovídat. Když tě pozve na oběd šéf, kterej tě za poslední půlrok na oběd nikdy nepozval, není to samo sebou. A nebude to o nezávazným tlachání.

Je jedno co si dáš. Něco z denní nabídky, nějaký standard z lístku, něco exkluzivního. To jídlo tě má rozněžnit. Pozitivně naladit. Nastavit neformální prostředí. A tak si dáš polívku a kachnu se zelím nebo smažák nebo M24, když sedíte u Číňana. Dáš si to a čekáš co z něj vypadne. Vždycky z něj něco vypadne.

"Víš, ta tvoje práce ti jde opravdu dobře. Až moc lehce." začne on, a tobě hned dochází, že to asi není pochvala. "Čeho bys chtěl vlastně ještě dosáhnout? Kam chceš karierně růst? Co je tvůj drímdžob?" pokračuje, a ty už jsi doma. Už je ti jasný, kam se to bude ubírat a pomalu obracíš v puse to sousto abys rozmyslel, jestli budeš v konverzaci upřímnej nebo ne.

"Čeho chci po patnácti letech ve firmě dosáhnout? Ve firmě, kterou mám rád a proto jsem k jejímu chování často kritický. Ve firmě, kde jsem se toho hodně naučil a který jsem toho hodně dal. A rád jsem jí to dal. Ve firmě na pozici, která mě baví a zajímá a líbí se mi a jsem přesvědčenej, že ji dělám dobře a těším se z drobných denních jednotlivostí i větších posunů." říkáš si pro sebe spolu s pomalým polykáním.

A pak nahlas řekneš jen "Tyjo. O tom jsem nepřemejšlel". A nekecáš.

Jo, chodíš občas na pohovory, děláš výběrový řízení na různejch místech v různejch firmách, aby sis srovnal, zda o tebe trh práce stojí. Pár výběrových řízení jsi vyhrál, ale stejně zůstáváš věrný tý svý firmě. Protože jí máš rád. Protože za ní kopeš už dlouho.

No a ten šéf co si tě rozněžnil tím jídlem v luxusní restauraci pokračuje. "Měl bys víc myslet na sebe a ne na firmu. Na tvým místě je tě škoda. Promysli si, co bys chtěl dělat, co by pro tebe byla dostatečná výzva a já ti v tom rád pomůžu. Fakt rád. A to jak v rámci firmy, tak mimo ní." A když namítneš, že jsi dost konzervativní a když už s někým spojíš svůj život tak mu zůstáváš věrný a je jedno jestli jde o manželku, oblíbenou kapelu, kalhoty nebo firmu pro kterou děláš. Že prostě nebudeš hrát za Slávii když hraješ za Spartu. Najednou si uvědomíš, že jsi vlastně velkej fanoušek svý firmy a on je trochu zmatenej. To nečekal. Ale odpověď na to má.

"Hele, ta firma tu bude a my tu nebudem. Ty pro ní nejsi vůbec důležitej".

A jo, nejsi. To víš už dlouho, že je každej nahraditelnej. Dokonale. Ale stejně tě to mrzí. A hlavně tě překvapuje, jak moc se tě potřebuje zbavit.

No a on pokračuje. "Jsem rád, že dali výpověď i jiní. Já chci pro vás to nejlepší. A tohle, to je ten nejlepší karierní posun, co můžete udělat."

A teď o tom přemejšlíš a nevíš na čem jsi. Tvůj šéf tě nechce. V tom máš jasno. Ale nevíš proč. Jestli jsi fakt tak dobrej, že máš na víc a měl bys karierně růst, pak by tě přece soudnej člověk neposílal ke konkurenci. Ani by se neradoval z výpovědí kolegů. Takže děláš svou práci špatně? Ale v čem? Proč ti to neřekne? Narovinu.

A jo, něco bude dál. Teď ještě nevíš co. A trochu zvráceně se na to těšíš.

pondělí 9. května 2016

První maraton

Uběh jsem maraton. Za 5:44, což je krásnej čas. Běhám pomalu. A rád. A jo, po 30. kilometru už jsem hodně chodil.

Když jsem s tím začal, v dubnu 2012, dokázal jsem v kuse uběhnout skoro 2 km. Přesně o rok později jsem poprvé překonal 5 km. A to byla fakt velká dřina. Tenkrát mne to běhání začalo bavit. Během prvního roku jsem to jen zkoušel a oťukával se. Za ten rok jsem vyběh celkem pětkrát.

A přitom na základce, když jsem ještě nebyl osvobozenej z tělocviku, jsem pohyb a zvlášť běhání nesnášel a nesnášel jsem ho až do toho roku 2012.

Uběh jsem maraton, a přitom to nebyla žádná vysněná meta. Cíl, ke kterýmu bych se poctivě a svědomitě připravoval. Jako všechno v životě to přišlo samo. Intuitivně. Ještě před třičtvrtě rokem by mne nenapadlo, že se k tomu někdy odhodlám. A celé to potvrzuje můj postoj k životu - moc nepřemejšlet a jednat intuitivně. Člověka si to důležitý najde. Dřív nebo pozdějc. Tomu věřím. Není důvod, se někam cpát. Dělat životní plány. Přemejšlet, kde chci bejt za X let.

Vlastně pokaždý, když jsem dosáhl nějaký zajímavý běžecký mety – 10 km na We Run Prague v roce 2013, Ústeckej půlmaraton v září 2014 nebo maraton teď, tak jsem si myslel, že jsem na hranici svých možností. Měl jsem radost s toho co jsem uběhl, užil jsem si to a neměl jsem chuť ani motivaci ani důvod, pustit se do delší vzdálenosti. Zkusit něco víc. To pak najednou přišlo samo.

A když jsem teď dobíhal na Staroměstským náměstí do cíle, a shuffle mi do uší naservíroval „V co věříš“ od Obří broskev a já si tak nějak spojil tu frázi „Řekni mi před čím a kam utíkáš“ a byl jsem unavenej podobně jako v Ústí po půlmaratonu nebo tenkrát v roce 2013 po deseti kilometrech, přepadla mne tak silná emoce, že se jen těžko popisuje. Něco takovýho jsem ještě nepoznal, v té intenzitě, ve spojení s únavou a radostí. Možná čtvrt hodiny jsem byl totálně naměkko, slzy v očích, obrovskej pocit blaha, kterej bych každýmu přál. To za těch 42 km stojí.

A jo, doma jsem pak večer prožíval stav podobnej kocovině. Tělo bylo opotřebovaný, takovej záběr ještě nedostalo. A trochu mi to dávalo sežrat.

Uběh jsem maraton. A to hlavně díky Jakubovi. Protože semínko běhání mi tenkrát zasel do hlavy právě on, když mi vyprávěl jak si to on dokáže užít a já odpovídal že tenhle druh pohybu fakt nemusim. Že jsem typem chodec. Rychlej chodec. A letos, když mi dal k vánocům knihu Born To Run, bylo mi jasný, že pokud těch 42 km uběhnu, bude to právě díky ní. Jakube, děkuju. Fakt strašně moc.

středa 4. května 2016

Moje zdravý kouření

Když kouřim tak zvracim. Naštěstí. To je moje výhoda. A proto nekouřim. Zvracení totiž nesnáším.

Jsem rád, že mi mé tělo samo odepírá tuhle neřest a jsem si jistej, že kdybych v sobě tenhle regulátor neměl, kouřil bych. Doutníky mi voní, dýmka taky, rád chodím do klubů kde ta cigerata k celkové atmosféře prostě patří. A Belmondo, Bunkr, Mlejn, Deltu jsem navštěvoval od prváku pravidelně. A jako patnáctiletej bych si tu závislost asi vypěstoval. Závislosti mám rád. Ty to se mnou uměj.

Mám tři děti a je jim dohromady osumnáct let. Nejstaršímu deset. A budu rád, když se taky cigaretám vyhnou. Jenže spoléhat se na stejnej reflex, jako mám já, to nejde. Přál bych jim ho, ne že ne. Ale třeba nebudou mít takový štěstí.

Jenže jak vysvětlit malýmu klukovi, že cigarety jsou špatný. Zvlášť, když řada jeho hudebních idolů běžně kouří, chodíme do klubů, kde se kouří. Je to leckde kolem nás.

Desetiletej kluk nebude řešit rakovinu, která by mohla přijít v jeho stáří. Za desítky let. Tenhle milník je pro něj strašně daleko, nepředstavitelnej. A tak jsem to zkusil jinak.

Nikomu jsem doma nic neřekl a začal jsem „kouřit“. Já i manželka. Fiktivně. Každej den jsme já i ona "vykouřili" celou krabičku. Každej den jsem proto stranou odložil do plechové krabičky dvoustovku. Tak nějak jsem si spočítal a zaokrouhlil náklady na pořádný cigarety. A peníze jsem odkládal každej den po jeden rok. 

V průběhu experimentu jsem se stal na téhle formě kouření skoro závislý. Brzy jsem do krve dostal rituál chození do bankomatu, vybírání 800 Kč (aby to byly dvoustovky), vkládání dvoustovky do krabičky. Kdybych to dělal automatizovaně, převodem z účtu, nebylo by to pro mne tak silné. Neměl bych z toho tu radost. Neuvědomoval bych si to. To fyzické vybírání a schovávání dvoustovek bylo přesně to, co jsem potřeboval.

A po roce jsem to ukázal dětem. 366 dvoustovek. 73 200 korun. Balík.

Dal jsem jim ten paklík a nechal je ho spočítat. Vysvětlil jsem jim, že kdybychom já i manželka kouřili, tyhle peníze bysme neměli. Tolik peněz jsme nehodili do kanálu. Za jeden rok. A co teprv za dva. Pět. Deset.

Teď ještě zbejvá si je společně užít. Použít je na něco, co si všichni budeme pamatovat. Možná hezkou dovolenou. Něco, k čemu se každej budeme vracet. Co zůstane v našich vzpomínkách. Něco, na co by každej mohl myslet ve chvíli, kdy si bude chtít koupit svou krabičku cigaret.

Jsem zvědav, jak tenhle experiment bude pokračovat. Jestli splní svůj účel. Já teď už druhý rok odhazuji další dvoustovky do plechový pixly. Ten rituál už natrvalo patři do mýho života. A doufám, že svý plody zanechá i v hlavách mejch dětí.