Honza Průša

Jednou jako lidstvo stejně zdegenerujeme a ta doba se nezadržitelně blíží, říkal Kelin. Jenže ňákej čas do tý doby ještě zbejval. Jsem Ota Snyk a tohle je můj příběh. Naše libeňská fabrika sice nebyla žádným teplým místečkem. Nebyl to ráj na zemi. Ale kdyžs chtěl a kdyžs byl chytrej, dalo se tu rozumně vyžít. Bez nutnosti věnovat výrobě výbojek větší úsilí. Než bylo potřeba. Nemusel ses předřít. Ale moc sis nevydělal. Taková výbojka – to není jen tak. V naší poloautomatizovaný továrně, kde polo znamenalo spíš čtvrtinově, kterou modernizoval naposled Křižíkův syn, se na výrobě každý podílí šestnáct lidí. Aspoň. Asi tak. V horku a smradu plynových hořáků, který tavěj skleněný válečky a spojujou je, spolu s drátkama přívodů v podivnej monolit. Zkroucený záda. Mikropráce s elektrodama. Vypejkání korundových trubiček. Kompletace. Testování. Každej tu má svý místo a dohromady tý světelný baňce vdechujeme život. Což zní možná nadneseně, ale je to tak. Každá pak svítí trochu j

Jsou jisté chvíle kdy cukr přestává sladit Jsou jisté chvíle kdy led přestává chladit Jsou jisté chvíle kdy ty mě přestáváš hladit Probourat ledové kry, vyslovit sladká slova Hladit tě do rána, hladit tě zas a znova Probourat ledové kry Jsou jisté chvíle kdy cukr přestává sladit Jsou jisté chvíle kdy led přestává chladit Jsou jisté chvíle kdy ty mě přestáváš hladit Probouzet ztracené sny na cestě ze hřbitova Obcházet zákony zmatená hloupá slova Probouzet ztracené sny Jsou jisté chvíle kdy se nevyplácí probouzet ztracené sny Jsou jisté chvíle kdy se nevyplácí probouzet ztracené sny na cestě ze hřbitova