Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z říjen, 2017

Ukradený dětství

1.
Široká smutná ulice. Šedivý město, ale není prázdný. Tou ulicí pochoduje průvod dětí. Dětí s podivuhodným výrazem na tváři.

Tupě hledí před sebe. Pochodují monotónním krokem. Konstantní rychlostí. Slyšíš jen zvuk jejich kroků, nic víc.

2.
Bylo mi osm. Dva roky jsem chodil do školy, ale nijak moc jsem jí neměl rád. Kdo by měl. Veškerej volnej čas jsme trávili v naší partě. S kopačákem nebo v bitvách s Lhotečákama. Partou z vedlejší vesnice.

Byly to krásný a bezstarostný roky, kdyby. Ještě teď hledám těžko slova, jak začít.

Můj táta byl skvělej chlap. Hrával si se mnou, společně jsme slepovali vystřihovánky z Ábíčka. Naučil mě chodit do lesa, poznávat ho, rozmlouvat s ním. A vlastně mě moc pěkně a nenásilně nasměroval do kolejí, jimiž jsem se pak vydal.

Bylo mi osm. Věděl jsem, že je táta nemocnej, ale jak moc, to jsem si neuvědomoval.

Když na něj tenkrát v noci přišel záchvat, další silnej záchvat, další z mnoha, spal jsem.

V té době nebyly mobilní telefony. Osmdesátá léta v Českos…