Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2016

Oběd se šéfem

Když tě pozve šéf na oběd, může to znamenat ledacos. Třeba se ti něco povedlo, třeba se ti něco nepovedlo, třeba on potřebuje s něčím poradit. Třeba si jen chce popovídat. Když tě pozve na oběd šéf, kterej tě za poslední půlrok na oběd nikdy nepozval, není to samo sebou. A nebude to o nezávazným tlachání.

Je jedno co si dáš. Něco z denní nabídky, nějaký standard z lístku, něco exkluzivního. To jídlo tě má rozněžnit. Pozitivně naladit. Nastavit neformální prostředí. A tak si dáš polívku a kachnu se zelím nebo smažák nebo M24, když sedíte u Číňana. Dáš si to a čekáš co z něj vypadne. Vždycky z něj něco vypadne.

"Víš, ta tvoje práce ti jde opravdu dobře. Až moc lehce." začne on, a tobě hned dochází, že to asi není pochvala. "Čeho bys chtěl vlastně ještě dosáhnout? Kam chceš karierně růst? Co je tvůj drímdžob?" pokračuje, a ty už jsi doma. Už je ti jasný, kam se to bude ubírat a pomalu obracíš v puse to sousto abys rozmyslel, jestli budeš v konverzaci upřímnej nebo ne.

První maraton

Obrázek
Uběh jsem maraton. Za 5:44, což je krásnej čas. Běhám pomalu. A rád. A jo, po 30. kilometru už jsem hodně chodil.
Když jsem s tím začal, v dubnu 2012, dokázal jsem v kuse uběhnout skoro 2 km. Přesně o rok později jsem poprvé překonal 5 km. A to byla fakt velká dřina. Tenkrát mne to běhání začalo bavit. Během prvního roku jsem to jen zkoušel a oťukával se. Za ten rok jsem vyběh celkem pětkrát.
A přitom na základce, když jsem ještě nebyl osvobozenej z tělocviku, jsem pohyb a zvlášť běhání nesnášel a nesnášel jsem ho až do toho roku 2012.
Uběh jsem maraton, a přitom to nebyla žádná vysněná meta. Cíl, ke kterýmu bych se poctivě a svědomitě připravoval. Jako všechno v životě to přišlo samo. Intuitivně. Ještě před třičtvrtě rokem by mne nenapadlo, že se k tomu někdy odhodlám. A celé to potvrzuje můj postoj k životu - moc nepřemejšlet a jednat intuitivně. Člověka si to důležitý najde. Dřív nebo pozdějc. Tomu věřím. Není důvod, se někam cpát. Dělat životní plány. Přemejšlet, kde chci bejt…

Moje zdravý kouření

Obrázek
Když kouřim tak zvracim. Naštěstí. To je moje výhoda. A proto nekouřim. Zvracení totiž nesnáším.
Jsem rád, že mi mé tělo samo odepírá tuhle neřest a jsem si jistej, že kdybych v sobě tenhle regulátor neměl, kouřil bych. Doutníky mi voní, dýmka taky, rád chodím do klubů kde ta cigerata k celkové atmosféře prostě patří. A Belmondo, Bunkr, Mlejn, Deltu jsem navštěvoval od prváku pravidelně. A jako patnáctiletej bych si tu závislost asi vypěstoval. Závislosti mám rád. Ty to se mnou uměj.
Mám tři děti a je jim dohromady osumnáct let. Nejstaršímu deset. A budu rád, když se taky cigaretám vyhnou. Jenže spoléhat se na stejnej reflex, jako mám já, to nejde. Přál bych jim ho, ne že ne. Ale třeba nebudou mít takový štěstí.
Jenže jak vysvětlit malýmu klukovi, že cigarety jsou špatný. Zvlášť, když řada jeho hudebních idolů běžně kouří, chodíme do klubů, kde se kouří. Je to leckde kolem nás.
Desetiletej kluk nebude řešit rakovinu, která by mohla přijít v jeho stáří. Za desítky let. Tenhle miln…