Kapitola 10 - Kráva v autě

- Já se ti teda omlouvám. Mrzí mě to, vyložil jsem si to jinak.

Ticho

- Fakt jsem to prostě jen blbě pochopil.

Zase nic.

- Stejně by se zachoval každej. Podobně. Leckdo další. Náznaky tam přece byly.

Ale Nika jen uraženě seděla a mlčela. Kráva.

Dotklo se jí to, jak si mohl ten blb myslet … ?

- Víš co, já si vystoupím.
- Tady? To je nesmysl. Tady nic není.
- Úchylů jako seš ty mi tu zastaví plno.

- A s těma bys šla, co?

- Do toho tobě nic není. A vlastně to není špatnej nápad.

Když mi pak v noci volala její máma, zalhal jsem, že jsme se dnes neviděli. I policajtům, co přišli pozdějc. Ale oni maj svý metody. Zákeřný. A zaručený.

Ten příslušník se tvářil, že mi uvěří, když kápnu božskou. Jen chtěl vědět pravdu. A protože na výběr moc nemáte, ta žvejkačka v autě byla docela pádnej důkaz a podlitina po facce tomu nepřidala, vyklopil jsem všechno. Křišťálově čistou pravdu. Tak jak to bylo. Přesně.

Ale zdání klame a já byl v odhadu lidí vždycky špatnej.

- A dál?

- Dál nic, přesně takhle to bylo.

- Pane Bílek. Nezapírejte a přiznejte to celý. Takže - co jste s ní udělal a kde jí najdeme?

Trápili mě několik hodin. Opakovaně. Řvali na mne a když jsem se pořád držel svý verze - pravdy - přitvrdili.

Jenže Veronika zůstala pohřešovaná a mně, vlastně brzy, pustili pro nedostatek důkazů. Její máma se mnou už nepromluvila a ať už si myslí cokoliv, vina je stejně na mě.

Výčitky, ty teda mám. Ale hlavně mě nasrala. Kdyby nebyla tak blbá a tvrdohlavá. Vztahovačná. A vyzývavá. Naivní. Nenávist a zloba se mi míchá s beznadějí a výčitkama. Přece jen jsem jí měl rád. Doopravdy, rád. Nenávist a zloba na ní i na mne. Už asi nafurt.