sobota 24. srpna 2013

Kapitola 15 - Eidam


Katka se v očích holek z účtárny stávala od té doby stále divnější. V práci už netrávila tolik času, často pospíchala domů. Pověra si snad našla chlapa, šeptaly si s úšklebkem na tváři za jejími zády. Napřímo se ale nikdy nezeptaly. A ona o své nové radosti sama taky nezačala.

Práce se slepými pro ni byla fascinující. Naplňovala ji. Potkávala lidi nejrůznějších osudů i životních postojů a filozofií. Ty, co se se svým nechtěným omezením dokázali vypořádat s až těžko pochopitelnou lehkostí a elánem i ty druhé, co zatrpkli. Propadli depresi a nespravedlivým životním ranám a rozhodli se pomalu a ukřivděně, sami, umírat.

Jejím úkolem, radostí a posláním bylo dělat těmto lidem společnost. Povídat si s nimi. Chodit na procházky. Zajímat se o ně. Dopřát jim alespoň iluzi, že jsou na světě potřeba, že o ně někdo stojí. Katka měla odjakživa veliké srdce. Byla komunikativní, s lidmi to uměla a dokázala i dlouho zaujatě poslouchat. Ideální kombinace pro komunitu chudáků i hrdinů z údolí bílých holí. Nevidomých, ktěří si Katku velmi rychle, právě pro tyto její vlastnosti, oblíbili.

Pan Vidman byl ten nejneuvěřitelnější. Básník, bohém a nezničitelný optimista. Zrak mu postupně odcházel s přibývajícími roky, ale jakoby mu to nevadilo. Vůbec to neřešil. A žil. Jak on uměl žít!

Ráda k němu chodila, předčítala mu básně, co psal naslepo na starém mechanickém psacím stroji Remington a opravovala mu překlepy i pomáhala ladit verše. Jeho aktuální báseň o sýru, jenž nadevše miloval začínala slovy:

Když se chodbou pajdám
Myslím na svůj eidam.

a končila vyznáním

Třebas celý ráj dám
Za nejlepší eidam

Nevěřím Ál Kajdám
Má víra je v Eidam

Petr Bílek byl přesným opakem básníka Vidmana. Nebyl tu dlouho, byl mnohem mladší. Nechodily za ním návštěvy, nechodila mu pošta a on sám si nikdy o nic neřekl. O nic nejevil zájem. Celé dny trávil zavřený na svém pokoji, uzavřený sám v sobě.

Snažila se, najít si k němu cestu. Ale šlo to ztěžka. Neměl problém prohodit pár zdvořilostních frází, ale pořád zůstával obrněný svým tvrdým krunýřem. Odcizený, zatrpklý z pohnutého osudu, s nímž se mu nedařilo smířit. Nechtělo smířit.

O jeho minulosti věděla jen pár střípků. Jen to, že měl jakési neurčité problémy se zákonem a pak, že ho do světa tmy odsoudil zrádný methanol.

Když přišel ručně nadepsaný dopis na jeho jméno, měla velkou radost. To by ho mohlo potěšit. To by mu mohlo udělat radost. Rychle mu jej odnesla na pokoj a nabídla se, že dopis přečte.

Bílek té obálce nejdřív nevěnoval pozornost. Nečekal nic, co by ho mohlo zaujmout. Ale po pár prvních přečtených slovech se úplně změnil. Zpozorněl. Konečně byl v jeho tváři vidět zájem. Emoce. Pochopil, že to je zpráva, na níž vlastně dlouho čekal. Dýl, než potřeboval. Dlouho věřil, že přijde, ale pak věřit přestal.

A tak, toho slunečného dne, pomohla Katka najít Petrovi jeho ztracenou víru. Alespoň částečně. Snad.

Žádné komentáře:

Okomentovat