úterý 6. srpna 2013

Kapitola 12 - Pověra


Už přes rok pracovala v účtárně. Byla o generaci starší než ostatní holky v té globalizované firmě. Snažila se s nimi vycházet, ale měla jiné zájmy i pohled na svět. Když popisovaly divoké večírky, chlubily se, u koho v noci skončily, ona mlčela. Nechápala, že v pětatřiceti nemají chuť zakotvit, starat se o muže, o děti. Jejich světy neměly průnik.

Nikdo jí neřekl jinak než Pověra. Katka totiž ve firmě nahradila oblíbenou, stejně neukotvenou Věru. Přišla po – Věře. Té byla osudová šéfova manželka, nebo spíš poměr, na který nebylo tak těžké přijít. A Pověra byla pečlivě vybraná tak, aby žádný poměr s ní nehrozil, aby manželka byla spokojená.

Katka mívala hezkej život. Rodinu, zázemí. Ale když jí manžel nečekaně umřel a jediný syn se natrvalo usadil v Americe (je pravda, že si jí tam chtěl odvézt ale co by si ona, co anglicky neuměla ani yes počala), osaměla. Kamarádkám se nikdy nevěnovala, její rodina jí vždy zcela naplňovala.

Život pro ní, nepřipravenou, přichystal jednoduché schéma: práce – televize – spánek. Nebyla spokojená, ale byla ráda i za to málo co měla. A i když v zaměstnání nezapadla, byla vděčná i za práci. Bez ní by už neměla vůbec nic.

Proplouvala svým jasně vymezeným kouskem světa, den za dnem, nikam. Každý týden sázela sportku, ale nikdy nevyhrála víc než stovky. Ale i kdyby vyhrála první cenu, stejně by neuměla s těmi velkými penězi nijak naložit. Neměla žádné přání z dětství, žádný nesplněný sen.

Katka ale byla pečlivá v práci i domácnosti. I v celém svém životě. To byla vlastně její největší radost. Ve všem měla pořádek, oblečení i faktury měla vzorně vyskládané.

Neziskovky to měly čím dál tím těžší. Petr si to uvědomoval. Byla krize, aspoň se to všude říkalo a sponzoři i stát redukovali náklady. Většinou ty smysluplné, zatímco jinde tekly peníze do kapes bůhví komu, ale to neřešil. To ovlivnit neuměl.

Jeho posláním bylo pomáhat lidem. To ho naplňovalo, mnohem víc než peníze, které si vydělat taky uměl. Ale radši se vzdal dobrého místa a na koleně založil svou vlastní neziskovku Vřetenuška.

Mail, jímž hledal nové dobrovolníky byl jen plácnutím do vody a on to věděl. Ale stálo ho to patnáct minut času a v životě už investoval mnohem víc do daleko beznadějnějších projektů.

Katka četla veškerý spam, a tak si poctivě přečetla i tento mail. Zaujal jí. Pomáhat lidem, kteří měli v životě smůlu. Kteří to potřebují. To by nemuselo být špatné. A tak na tu zprávu odpověděla. Na zprávu rozeslanou na 763 adres. Jako jediná.

3 komentáře:

  1. Asi se začínám ztrácet, ale furt mě to baví... :-)

    OdpovědětVymazat
  2. :-) neboj, v příští kapititole se najdeš. asi je tam už moc postav.

    OdpovědětVymazat