čtvrtek 27. června 2013

Kapitola 7 - Anděl

Lítal sem roky. Nejdřív rád, pak v depresi. Nakonec ztratil všechnu naději a bylo mu to jedno. Dostavila se apatie. Což nebylo k zahození.

Jeho mámu si tenkrát vyhlíd. Chtěl jí pomoct. Tý zbouchnutý, zklamaný a po všech směrech nešťastný, stárnoucí holce. Ale kontakt s ní se mu nedařilo navazovat a nepomohly mu ani žádný triky. A že jich zkoušel.

Byla tak moc svázaná se svým materialismem, že si i tu peněženku, co zapomněla v masně a on jí v zobáku dopravil do svýho hnízda, k ní na lodžii, vysvětlila po svém. Racionálně.

Pro ní to byl jen dravej pták, co žije u ní na balkóně, žere holuby a ona po něm čas od času uklidí hovna.

A když pak umírala, ve slabý chvilce si vzpomněla na Asima. Vzdala se dobrovolně svého průvodce po novém a neznámém světě, beztak nebude cizejší než ten, co opouštěla. Opatruj mi ho tam a až bude čas, ráda bych se s ním setkala“, pomyslela si. A taky na to, že by bylo fajn, když se o něj někdo postará, když ona, jako ten nejpovolanější, selhala. Alespoň on, anděl – poštolka to takhle cítil. Ale možná si nemyslela vůbec nic a prostě umřela. Bůh ví, kdo k němu ten pocit tehdy poslal.

Svou novou roli ale přijal. Rád. Jenže navázat kontakt s tím nenápadným černouškem bylo ještě obtížnější. Materiálně založená matka v něm tuhle svou vlastnost zasela tak důkladně, že prorostla celým tělem a dokroutila se až po konečky jeho kudrnatých vlasů.

Pro Asima tak byl jen poštolkou, co bydlí už roky na jeho lodžii, žere holuby a skoro celou podlahu pod světlem, na němž sedala, za tu dobu zasrala.

1 komentář: