pondělí 13. května 2013

Kapitola 3 - Setkání



Ležela na chodníku v boční ulici, co spojovala jeho poštu se školkou. Před dveřma, zanedbanýma stejně, jako ona, jen o poznání staršími. Lidi chodili kolem, ale nevšímali si jí. Maximálně přešli na druhej chodník. Nikdo se nesklonil. Nikdo nezkoušel, jestli žije. Nikdo nikam nezavolal. A to ho zaujalo.

Právě nezájem, lhostejnost okolí, z nich udělala spojence. Ale to zatím ani jeden nevěděl.

Ten rok se všechno vleklo. I zima byla dlouhá. Příroda neměla chuť probudit se. Také její život se natahoval a vlekl. Doufala, že už to nebude trvat dlouho a přetrhne se. Praskne. Zastaví. Ale její zvířecí pud jí nutil znovu a znovu se ze všeho vylízat. Přežít. Navzdory tomu, že z lidskosti v ní zbyly jen silné sebedestruktivní sklony. A ještě něco. Pocit, který si nechala zarůst hluboko pod kůži, pocit, který jí občas rezonoval ve stále hůře pracujícím mozku. Někde za ním. Stud. Z toho, že ztratila důstojnost. Z toho, že ztratila sebe samu.

I když jí v té hluboké apatii bylo všechno jedno, přesto se ten nepříjemný stav bezdůvodně vynořoval. Reflexivně. Bez propojení. Jen tak, samovolně. Asi měl naznačit: „Taky jsi bývala člověkem.“

Ale zvíře v ní mělo už dlouho převahu. Zatím. V tom měla kliku.

Přišlo to zas, ve chvíli, kdy se nad ní sklonil. „Co ti je? Potřebuješ něco?“ A i když jí někde na cestě mezi hlavou a hlasivkama zabloudily věty „Starej se vo sebe!“ a „Jdi do prdele!“, jako zraněná lasička se na něj podívala a natáhla ruku. Beze slov. Bez emocí. A bez jakéhokoliv přemýšlení.

Žádné komentáře:

Okomentovat