Honza Průša

"Uděláme tiskárnu a budeme tisknout noviny." Řekne šéf. "Jenom noviny? A barevně, nebo jen černobíle?" Ptáš se. "Jenom černobíle, to bude stačit" a na tvoje dvojí ujišťování "Fakt?" a "Jsme si jistí?" řekne že jo. "Noviny se budou jmenovat "Nejlepší Noviny" doplní. Zanalyzuješ to, vymyslíš krásný efektivní řešení pro černobílej tisk. Jedeš. Buduješ. Stavíš. "Moc se těším až to bude hotové", říká šéf, "mám jen takovou drobnost, ty noviny potřebujeme tisknout i barevně". "To není maličkost, s tím jsme nepočítali, to je škoda že se to dozvídáme až teď", namítneš a v hlavě ti šrotuje, co všechno zahodíš, co změníš, co bude problém a co ne. "Fakt to budou jen noviny? Ne třeba časopisy? A co něco tlustšího? Na jinej papír?" "Ne, jen noviny, časopisy nikoho nezajímají. A jo, je tu změna, budou se jmenovat "Prostě Noviny". OK Trochu pokřivíš původní zadání, uděláš pár he...

Když jsem chodil na střední a na vejšku, vždycky jsme se v létě sebrali a odjeli stopem po Evropě. Projeli jsme Itálii, Rakousko, Německo, Švýcarsko i Lichnštejnsko a vlastně i Slovensko, ale tam nás moc nebrali. A teď, když jsem četl druhou stopařskou knihu od Tomáše Poláčka jsem si na to zase vzpomněl. Na ty krásný bezstarostný časy, na to, jak se leckdy vyplatilo nechat se prostě někam odvázt, i když to původně nebyl cíl cesty. A taky na jedno důležité pravidlo, který jsem na stopu odkoukal a který se několikrát potvrdilo. Na to, že se většinou nevyplácí řidiče odmítnout. Stalo se mi to několikrát, třeba pod mostem v Salzburku (kde jsme nakonec tvrdnuli 3 dny) ale nejvíc si vzpomínám na tu benzínku v Savoně. Bylo horko, slunce pálilo a asi po pěti minutách zastavilo první auto. Jo, jedu vaším směrem, ale odvezu vás asi jen 15 km za město. Nabídku jsme s díky odmítli a pak jsme na benzínce strávili celý den. Přespávali jsme tam a nakonec chytli auto až druhý den ráno. 25 km za mě...

Byl to nabitej rok, fakt nabitej. A to tak, že jsem si udělal chvilku, abych se ohlídnul. Protože rok 2017, první rok mýho života, kdy můj věk začínal čáslovkou čtyři, byl plnej mnoha velkejch změn. Za ten jeden krátkej rok jsem změnil práci, pořídil koně, vykopal jezírko, přečet 53 knih, navštívil moře koncertů, trochu si zaběhal. Ale popořadě. Práce Změnil jsem práci. Po mnoha letech a ne úplně chtěně, ale byla to změna k lepšímu. Celé to odstartoval ještě v prosinci 2016 oběd se šéfem, který jsem si tenkrát zapsal do svého nejúspěšnějšího a nejdůležitějšího článku vůbec . No a pak už to bylo jen o tom se nějak rozumně s tou bankou, která chce bejt strašně moc cool a já jí pořád fandím (ale bohužel to dělá se špatnými lidmi a špatnými rozhodnutími) se ctí domluvit a opustit jí. V březnu jsem vyměnil jedno červené esko za druhé a naskočil do nádherného prostředí stejně nádherného Seznamu. Prostě je rozdl v tom, jestli má člověk zadlužit co nejvíc lidí, nebo se snažit k co nejvíc...

Když jsem byl malej, nechtěl jsem bejt ani policajt, ani popelář ani kosmonaut. Aspoň  myslím. Co pamatuju, chtěl jsem být paleontologem. A taky spisovatelem a taky muzikantem. A když jsem jako dítě poprvé uviděl Citroen 2CV, kachnu, věděl jsem, že tohle auto chci. Protože nic krásnějšího, aspoň ve světě aut, neexistuje. No ale jak člověk roste a dospívá, začíná pomalu racionalizovat svý plány. Sny nechává pouze v dimenzi snění a mnohem víc používá rozum. Obrušuje hrany dětský fantazie, stává se nudným dospělým s jejich nudnými starostmi. Něco na ten způsob nám na jednom školení říkala vzácná Jana Wills. Výjimečná a inspirativní žena. Možná to bylo školení o tom, jak být šťastný, možná o něčem jiném. To není podstatné. Podstatné je to, že mne to zaujalo. A tak jsem si začal dělat dětský radosti. Pořídil si nejkrásnější auto na světě, zkusil jsem napsat a vydat knížku. A oboje mi projasnilo život až překvapivě barevným světlem a mně došlo, že to fakt stojí za to. Jana nekeca...

1. Široká smutná ulice. Šedivý město, ale není prázdný. Tou ulicí pochoduje průvod dětí. Dětí s podivuhodným výrazem na tváři. Tupě hledí před sebe. Pochodují monotónním krokem. Konstantní rychlostí. Slyšíš jen zvuk jejich kroků, nic víc. 2. Bylo mi osm. Dva roky jsem chodil do školy, ale nijak moc jsem jí neměl rád. Kdo by měl. Veškerej volnej čas jsme trávili v naší partě. S kopačákem nebo v bitvách s Lhotečákama. Partou z vedlejší vesnice. Byly to krásný a bezstarostný roky, kdyby. Ještě teď hledám těžko slova, jak začít. Můj táta byl skvělej chlap. Hrával si se mnou, společně jsme slepovali vystřihovánky z Ábíčka. Naučil mě chodit do lesa, poznávat ho, rozmlouvat s ním. A vlastně mě moc pěkně a nenásilně nasměroval do kolejí, jimiž jsem se pak vydal. Bylo mi osm. Věděl jsem, že je táta nemocnej, ale jak moc, to jsem si neuvědomoval. Když na něj tenkrát v noci přišel záchvat, další silnej záchvat, další z mnoha, spal jsem. V té době nebyly mobilní telefony. Osm...

Když tě pozve šéf na oběd, může to znamenat ledacos. Třeba se ti něco povedlo, třeba se ti něco nepovedlo, třeba on potřebuje s něčím poradit. Třeba si jen chce popovídat. Když tě pozve na oběd šéf, kterej tě za poslední půlrok na oběd nikdy nepozval, není to samo sebou. A nebude to o nezávazným tlachání. Je jedno co si dáš. Něco z denní nabídky, nějaký standard z lístku, něco exkluzivního. To jídlo tě má rozněžnit. Pozitivně naladit. Nastavit neformální prostředí. A tak si dáš polívku a kachnu se zelím nebo smažák nebo M24, když sedíte u Číňana. Dáš si to a čekáš co z něj vypadne. Vždycky z něj něco vypadne. "Víš, ta tvoje práce ti jde opravdu dobře. Až moc lehce." začne on, a tobě hned dochází, že to asi není pochvala. "Čeho bys chtěl vlastně ještě dosáhnout? Kam chceš karierně růst? Co je tvůj drímdžob?" pokračuje, a ty už jsi doma. Už je ti jasný, kam se to bude ubírat a pomalu obracíš v puse to sousto abys rozmyslel, jestli budeš v konverzaci upřímnej nebo ...

Uběh jsem maraton. Za 5:44, což je krásnej čas. Běhám pomalu. A rád. A jo, po 30. kilometru už jsem hodně chodil. Když jsem s tím začal, v dubnu 2012, dokázal jsem v kuse uběhnout skoro 2 km. Přesně o rok později jsem poprvé překonal 5 km. A to byla fakt velká dřina. Tenkrát mne to běhání začalo bavit. Během prvního roku jsem to jen zkoušel a oťukával se. Za ten rok jsem vyběh celkem pětkrát. A přitom na základce, když jsem ještě nebyl osvobozenej z tělocviku, jsem pohyb a zvlášť běhání nesnášel a nesnášel jsem ho až do toho roku 2012. Uběh jsem maraton, a přitom to nebyla žádná vysněná meta. Cíl, ke kterýmu bych se poctivě a svědomitě připravoval. Jako všechno v životě to přišlo samo. Intuitivně. Ještě před třičtvrtě rokem by mne nenapadlo, že se k tomu někdy odhodlám. A celé to potvrzuje můj postoj k životu - moc nepřemejšlet a jednat intuitivně. Člověka si to důležitý najde. Dřív nebo pozdějc. Tomu věřím. Není důvod, se někam cpát. Dělat životní plány. Přemejšle...