Oběd se šéfem

Když tě pozve šéf na oběd, může to znamenat ledacos. Třeba se ti něco povedlo, třeba se ti něco nepovedlo, třeba on potřebuje s něčím poradit. Třeba si jen chce popovídat. Když tě pozve na oběd šéf, kterej tě za poslední půlrok na oběd nikdy nepozval, není to samo sebou. A nebude to o nezávazným tlachání.

Je jedno co si dáš. Něco z denní nabídky, nějaký standard z lístku, něco exkluzivního. To jídlo tě má rozněžnit. Pozitivně naladit. Nastavit neformální prostředí. A tak si dáš polívku a kachnu se zelím nebo smažák nebo M24, když sedíte u Číňana. Dáš si to a čekáš co z něj vypadne. Vždycky z něj něco vypadne.

"Víš, ta tvoje práce ti jde opravdu dobře. Až moc lehce." začne on, a tobě hned dochází, že to asi není pochvala. "Čeho bys chtěl vlastně ještě dosáhnout? Kam chceš karierně růst? Co je tvůj drímdžob?" pokračuje, a ty už jsi doma. Už je ti jasný, kam se to bude ubírat a pomalu obracíš v puse to sousto abys rozmyslel, jestli budeš v konverzaci upřímnej nebo ne.

"Čeho chci po patnácti letech ve firmě dosáhnout? Ve firmě, kterou mám rád a proto jsem k jejímu chování často kritický. Ve firmě, kde jsem se toho hodně naučil a který jsem toho hodně dal. A rád jsem jí to dal. Ve firmě na pozici, která mě baví a zajímá a líbí se mi a jsem přesvědčenej, že ji dělám dobře a těším se z drobných denních jednotlivostí i větších posunů." říkáš si pro sebe spolu s pomalým polykáním.

A pak nahlas řekneš jen "Tyjo. O tom jsem nepřemejšlel". A nekecáš.

Jo, chodíš občas na pohovory, děláš výběrový řízení na různejch místech v různejch firmách, aby sis srovnal, zda o tebe trh práce stojí. Pár výběrových řízení jsi vyhrál, ale stejně zůstáváš věrný tý svý firmě. Protože jí máš rád. Protože za ní kopeš už dlouho.

No a ten šéf co si tě rozněžnil tím jídlem v luxusní restauraci pokračuje. "Měl bys víc myslet na sebe a ne na firmu. Na tvým místě je tě škoda. Promysli si, co bys chtěl dělat, co by pro tebe byla dostatečná výzva a já ti v tom rád pomůžu. Fakt rád. A to jak v rámci firmy, tak mimo ní." A když namítneš, že jsi dost konzervativní a když už s někým spojíš svůj život tak mu zůstáváš věrný a je jedno jestli jde o manželku, oblíbenou kapelu, kalhoty nebo firmu pro kterou děláš. Že prostě nebudeš hrát za Slávii když hraješ za Spartu. Najednou si uvědomíš, že jsi vlastně velkej fanoušek svý firmy a on je trochu zmatenej. To nečekal. Ale odpověď na to má.

"Hele, ta firma tu bude a my tu nebudem. Ty pro ní nejsi vůbec důležitej".

A jo, nejsi. To víš už dlouho, že je každej nahraditelnej. Dokonale. Ale stejně tě to mrzí. A hlavně tě překvapuje, jak moc se tě potřebuje zbavit.

No a on pokračuje. "Jsem rád, že dali výpověď i jiní. Já chci pro vás to nejlepší. A tohle, to je ten nejlepší karierní posun, co můžete udělat."

A teď o tom přemejšlíš a nevíš na čem jsi. Tvůj šéf tě nechce. V tom máš jasno. Ale nevíš proč. Jestli jsi fakt tak dobrej, že máš na víc a měl bys karierně růst, pak by tě přece soudnej člověk neposílal ke konkurenci. Ani by se neradoval z výpovědí kolegů. Takže děláš svou práci špatně? Ale v čem? Proč ti to neřekne? Narovinu.

A jo, něco bude dál. Teď ještě nevíš co. A trochu zvráceně se na to těšíš.

Komentáře

  1. Jj, každej takovejhle zážitek k další práci opravdu nadchne. Jediné co pomůže, když se Ti Tvůj oblíbený tým neznechůtí s novým trenérem, je dělat tu práci co Tě baví dál a počkat až se absurdní trenér vymění za jiného, pravděpodobně ještě lepé přehlížejícího dříče, které v týmu má a kterým vlastně často vděčí i za tu možnost, že měl vůbec kam přijít.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Knihy Dobrovský - zklamání obrovský

Je to tady mrtvý