pondělí 25. listopadu 2013

Kapitola 23 - Dopis číslo 2


Za nějaký čas čekal na Bílka další list. To bylo hodně neobvyklé a vzhledem k tomu, jak jej ten předchozí vytrhl z dlouhé pasivity, Katka se těšila na další pokroky.

Písmo na obálce ale bylo jiné. A obsah dopisu byl zcela v jiném tónu. To ale zatím netušila.

Když přišla na jeho pokoj, hezky jí přivítal a přišel s nečekanou nabídkou. Co si vyrazit na procházku parkem?

Katka ho vzala za ruku. Prokličkovali chodbami tohoto spíš neútulného zařízení pro slepé a ocitli se venku. Tam jim s vlasy začal pohrávat slabý větřík a hned jim bylo líp. Venku se cítili svobodněji a přátelštěji.

- Říkejte mi, jak to tu vypadá, jo?

Poprosil Bílek a Katka začala popisovat kvetoucí jiřiny, vrabce co vybírali drobky ze zbytků snídaně a kosy, kteří tahali žížaly z nakypřené hlíny.
 
- Možná bysme je mohli někdy zkusit krmit.

- Platí. Co zítra po svačině? V neděli bude něco dobrého, sladkého. Vánočka nebo loupák. Možná buchty. To si ptáčci užijou.

Procházeli se rozkvetlým parkem a Bílek vstřebával Katčiny informace o věcech v okolí. Snažil si představovat, jak to tu asi vypadá. A byl spokojený.

- A tady je taková dřevěná lavička. Dřív měla červené a zelené pruhy, ale teď už je hodně oprýskaná. Zašlá. Jsou na ní různé nápisy. Od vandalů.

Sedneme si?

To se jí hodilo. Chvíli se společně smáli nápisům na lavičce, z nichž některé odmítala přečíst a pak mu to řekla.

- Máte tu další dopis.

Byl překvapený, stejně jako ona. Asi nějaký pokračování od Veroniky, pomyslel si.

Veronika se vždycky vracela ke zdánlivě uzavřenejm věcem. A vlastně nikdy nic nedokončila. To si na ní pamatoval nejvíc, to mu z ní zůstalo. To ji charakterizovalo. A tak se pousmál a vyzval Katku k četbě.

Dobrý den pane Bílku,

Hmm. Tak to od Veroniky není. Kdo mi co může chtít?

Možná už jste o té tragické události slyšel, ale i tak Vám musím poslat svou hlubokou omluvu. Naší Verunku unesl a týral nějaký zvrácený černoch. Moc jí ubližoval a nakonec i zabil.

Obviňovali jsme vás neprávem a křivdili jsme vám. Omlouváme se a přejeme spokojený život. 

Rodiče Verunky

Po přečtení dopisu Katka i Bílek dlouho mlčeli. A pak se beze slov zvedli a odešli zpět do labyrintu chodeb toho domu, kam nepřicházelo světlo.

V neděli si ptáčci museli hledat jídlo sami. Na jejich krmení neměl nikdo náladu.

Žádné komentáře:

Okomentovat